Koncem června jsme vlakem vyrazily z Brna, jedna z prvních zastávek, Vídeň nepočítaje, byla Ženeva, kde jsme si po skončení chill outového festivalu, jenž se konal v centru města, jako správné holky z fildy ustlaly na ocelových schodech městského bazénu, které byly asi čtyři patra nad zemí a doufaly, že nás městští strážníci pochodující dole, neslyší dýchat.
Ve Švýcarsku jsme absolvovaly výšlap do podhorské vesničky Gruyéres (výborný sýr) na místní hrad, kde je jediný Giger bar (H.R. Giger je umělec který vytvořil například podobu vetřelce, nebo známý mikrofon pro Korn. Tag - biomechanika) v Evropě a druhý podobný na světě. V interiéru, jako vystřihnutém z scifi snímku, proběhlo capuccino a jelo se dál.
Na španělsko francouzských hranicích, kde jsme poprvé zahlédly moře, nás milý Francouz, jehož jméno si bohužel ani jedna z nás nepamatuje, ale znělo asi něco mezi Irákem a Alíkem, nechal vyspat na zemi u jeho karavanu, ráno dokonce překvapil snídaní - čerstvými máslovými croissanty a následně převezl přes hranice na další vlakovou zastávku. Odtud jsme se dostaly ještě ten den do Barcelony. Vysvobodil nás tak z vtipné situace, kdy jsme v podvečer procházely městečkem Cerbére a hledaly nejpěknější most, pod kterým by se dalo přespat.
Od začátku bylo jasné, že výlet bude nízkorozpočtový a o nějakém hostelu, nedejbože hotelu, si můžeme nechat jen zdát, a proto spaní ve vlaku nebo třeba 36 hodin bez noclehu vůbec, byl normální stav.
V Barceloně jsme tak měly čas mezi třetí hodinou odpoledne a sedmou ráno. Nakonec z toho vznikla pěkná noční prohlídka města. Kdo může říct, že byl v pět ráno u La Sagrada de Familia? V duchu sem se v takových chvílích uklidňovala, že je důležité, si určitá místa projít netradičně. Po třetím kafi jsem si i ty španělské opilce zjihle idealizovala do podoby milých cizinců, co si chtěli jen vyrazit a vlastně jsem vůbec neměla pocit, že na nás ti dva nalevo křičí nemístné poznámky. Bylo nutné se rozklepané (přičítám to kafi) ztratit v labyrintu uliček poblíž La Rambly, třídy táhnoucí se srdcem města, která se ve dne změní v pouliční zverimex a Chanse Lysee, toho nejlepšího z živých soch ve Španělsku. Navštívily jsme tehdy i muzeum erotiky, ale moc tam toho nebylo, než expozice mě více zaujalo mini kuřácké atrium uprostřed prostor. U nás jsem nikdy nic takového neviděla.
Cestou jsme projížděly Alicante a jelikož blízko něj měli přátelé v městečku La Vila Joiosa pronajatý dům, strávily jsme na místní pláži Paradiso přibližně tři dny popíjením cuba libre v rákosovém baru a konečně i koupáním. Vesničku vřele doporučuji, pokud chcete jet na dovolenou, být v rekreačním středisku a jen tím, že se projdete do místních kopců nalézt i něco veskrze španělského. Pohled od tamního kostela, který je zároveň nejvyšším místem, směrem k siluetám hor, zahalených do mlhy mořského oparu je obrázek, na který asi nikdy nezapomenu.
Po týdnu od začátku tohohle podivuhodného výletu jsme v devět večer, uondané, nicméně plné očekávání dojely do cílové stanice naší cesty, Malagá. Přímořského města počtem obyvatel a rozlohou podobnému Brnu. Překvapila nás facka od vedra a předtím spolucestující ve vlaku, kteří mě pohlazením po tváři informovali, že se jedná o konečnou. V rozespalosti jsme obě dvě zamířily k informační tabuli, zjistit další spoj, nicméně nás místní strážník vyvedl z omylu a osvětlil detail, že Maria Zambrano je opravdu název vlakové stanice a my jsme zdárně dorazily tam, kam jsme měly. Po společné debatě, která trvala asi dvě vteřiny, jsme zamířily do McDonalds na cheese za euro a pak šly hledat pláž, respektive nocleh.
Druhý díl si můžete přečíst zde.
Třetí díl najdete zde.
Foto by Barbora Ripňáková
Více fotografií z celého road tripu najdete v naší fotogalerii.
