StudentPoint

První díl dobrodružství na jihu Španělska najdete zde.

Hned, co se otevřely posuvné dveře z nádraží, jsme se zhrozily, co že to je za metropoli. Kdo mohl tušit, že nádraží se nachází v té industriálnější a vůbec novější části Malagy a starší část je na druhé straně tunelu. Bloumaly jsme paseem (Paseo de Park - dlouhá třída vedoucí skrze město) a přemýšlely co dál.

Jelikož jsme česky vynalézavé, zamířily jsme do hospody s tím, že to nějak vyřešíme. Za barem stál sympatický Argentinec Nestor, který okamžitě zaostřil, vidíc dvě cizinky a z toho jednu navíc blonďatou. Poradil nám, kde najdeme pláž a nenechal si zaplatit se slovy, že se máme ještě stavit a rád nás poznal. Posléze jsme se stavily a né jednou.

Pláž byla asi 15 minut chůze, našly jsem si tam hezkou dětskou průlezku, která připomínala domeček se skluzavkou, a usnuly. Respektive Jitka usla, na písku a s doklady schovanými na místech, kam zloděj opravdu nedosáhne. Já naštěstí ne, proto jsem mohla být svědkem, jak obyvatele vedlejšího domečku, kteří si jako upgrade dali ke dveřím kartónovou krabici, okrádají neznámí občané tmavé pleti (Marokánci).

V místních poměrech je běžná věc, že takové partičky, obvykle tří až čytřčlenné, obcházejí nad ránem po pláži a obírají nic netušící spící. Chvíli sem nevěřícně hleděla, vzbudila Jíťu a šly jsme o dům dál. Dospat se pod plážové deštníky. Cestou jsme minuly Malageňany s šílenými výrazy, bavící se zapalováním plastových židlí nedalekého hotelu a dva muže, hrající nad ránem pod palmami šachy.

Ráno nadešel čas řešit co dál. Přesto, že každá měla nějakých 80 éček v kapse, rozhodly jsme se, po zkušenosti z předchozí noci, na chvíli přespat v hostelu. Zůstaly jsme tam nakonec tři noci po dvaceti euro a po okolních barech dál rozdávaly španělskou verzi CV, přeloženou Google translátorem. Ozbrojené jedinou větou naučenou nazpaměť, kterou jsem měla stejně napsanou na ruce, protože sem se ji, ani po celodenním opakování, nedokázala naučit nazpaměť.

Když jsme se poslední ráno vzbudily, vedle na patrovce spal nádherný cizinec. Probudila jsem Jitku, vyfotily jsme si ho a zmizely z hostelu navždy.

V Andalusii opravdu práce není. Nevím na co jsme myslely, když jsme jely do nejchudšího španělského regionu, už tak dostatečně krizí padlého na kolena. Po obchůzkách a rozdání ne míň než stovky CV, jsme vždy narazily na stejný problém. Neumíme španělsky. Chachá!

Nakonec se nad námi jeden chrabrý padesátiletý Španěl smiloval a druhý den jsme měly přijít na zkoušku do jeho baru. Bylo to peklo. Tím víc pro mě, osobu která se s tímhle typem práce nikdy nesetkala a najednou měla před očima dvacet druhů rumů. Ocitly jsme se tak v typicky španělské hospodě, kde anglicky neumí nikdo a šéf jen „Hello, how are you“. Vysvětlit mi, ať dojdu pro led v tom největším frmolu bylo i nad jeho síly, div, že jsem se nerozbrečela, jak po mně křičel. Španělé už jsou takoví, v jedné chvíli schopní vyletět k nepříčetnosti a v druhé pohladit vás po hlavě a šeptají lichotky.

Z hi-fi věže se linula salsa s hlasitostí nastavenou tak, aby ani projíždějící lodě nepřišly o možnost poslechnout si pěknou písničku. Terasa byla plná hostů a mezi nimi se proplétaly dvě vybledná východoevropská stvoření. Bohužel Jitka neodhadla garderobu a tak v jedné ruce držela tác s nápoji a druhou si přidržovala cíp bílých šatů, dosahujících až na zem.

Po práci nám šéf každé vítězoslavně předal necelých dvacet euro a jelikož už bylo pozdě a hostel daleko, nechal nás jeho syn, bydlící nedaleko, přespat u sebe, samozřejmě až po tom, co nám jeho papá namasíruje chodidla. No přece jen jsme celý večer běhaly.

Ráno, když jsme se opět dospávaly na pláži, se s námi do řeči dali dva neznámí. Slyšeli češtinu a fakt, že rozřezáváme meloun hřebenem jim zřejmě byl sympatický. Nabídli nám, že pokud nemáme kde bydlet, můžeme se ubytovat u nich ve squatu. Po absolvování nezávazné prohlídky jsme se shodly, že to vzhledem naší finanční situaci bude asi to nejlepší řešení.

Na baráku bydleli tři Češi a jeden Slovák. Rodrigo se živil jako lidská socha, Couda žebral u supermarketu, Pítr, díky tomu, že si ve Španělsku odseděl rok a půl v base, pobíral podporu a Benji hrál na ulici na kytaru. Všem bylo okolo čtyřiceti a v Malaze pobývají okolo sedmi let. Po delší době člověk pochopil, že i když tvrdili opak, už se do Čech nikdy vrátit nechystají.

Nakonec jsme na tomhle místě strávily další tři měsíce. Dům byl asi sedm minut od pláže, s elektřinou, nechci vědět odkud. Dokonce nám do pokoje dali i televizi s dvd. Jediná nevýhoda byla chodit pro vodu na pláž, nebylo výjimečné, abychom se každá s krosnou naplněnou třiceti kily vody plahočily ten půl kilometr zpět.

Ve Španělsku se dá přežít i s minimem financí. Squatování je tam naprosto normální záležitost (každý pátý dům) a jen tak vás ze squatu někdo vyhodit nemůže. Několikrát u nás byla i na návštěvě policie, podívat se, jestli je vše, jak má být, alespoň na oko. Pokud neděláte problémy, jsou to vcelku milí chlapíci. Jídlo je zde ještě levnější než u nás. Například nákup na čtyři dny pro dvě jsme byly schopné pořídit i za 8 euro.

V podstatě nemusíte nakupovat ani to, pokud vám nevadí „kontit“ (vybírat popelnice). To co u nás člověk koupí ve slevě s prošlou lhůtou, nebo těsně před ní, španělské obchodní řetězce vyhazují. Lehce tak můžete pořídit tři sta kusů pizzy, pytel brambor, nebo celou kýtu trošku zeschlejšího jamonu (španělské šunky). Navíc lidé pracující v těchto obchodech ví, že si pro jídlo někdo přijde a proto jej pečlivě zabalí do sáčků. Bon apetit!

Nebudu nikomu nalhávat, že jsem si nikdy nevzala taky, nicméně jsem nikdy nebyla na „lovu“.. to už na mě bylo moc. Stejně to funguje i s oblečením. Najdete ho složené, vyprané, u popelnice ve starém kufru nebo igelitce. V baru jsme pak byly asi čtyřikrát, pak už se majitel neozval. Musely jsme si najít jinou práci. Koupily jsme si Tinto – místní čučo. A na terase přemýšlely co dál, abychom tu měly co dělat a pořád jen nezevlily na pláži.

Postup při zakládání nového squatu:

1. Najít si vhodný objekt, nejlépe ve vlastnictví města.
2. Dostat se dovnitř (vykopnout dveře).
3. Na dveře dát vlastní zámek s řetězem.
4. Čekat alespoň 3 dny, jestli ho nikdo nepřestřihne.
5. Nastěhovat se.

Životnost squatu je nejdéle sedm let. Ve Španělsku platí, že pokud majitel dům nevyužívá, nemá ze zákona právo vás z něj vyhodit. Pokud neděláte problémy a neobtěžujete sousedy.

První díl dobrodružství na jihu Španělska najdete zde.

Pokračování dobrodružství studentek z Brna na jihu Španělska - třetí díl najdete zde.

Foto by Barbora Ripňáková

Více fotografií z celého road tripu najdete v naší fotogalerii.