První díl dobrodružství na jihu Španělska najdete zde.
Druhý díl si můžete přečíst zde.
Španělská maňana je pověstná, za celou dobu co jsme tu byly, se nám jen málokrát podařilo vstanout dřív než okolo druhé hodiny odpoledne. Ono kvůli úděsnému vedru (v noci i 40°C) bylo těžké usnout dřív než v čtyři ráno. Takže dojít jen do města, nebo cokoli vyřídit byl úkol na půlku týdne. Pomalu, ale jistě.
Sehnat „normální“ práci byla utopie, a tak nás po asi litru a půl vína Rodrigo a jeho zlatá socha inspiroval! Rozhodly jsme se „podnikat“!
Přemýšlely jsme, jak by měla naše socha vypadat, jak vymyslet, aby vše dávalo smysl a lidem se líbila. Nakonec, jelikož je Malaga město, kde se narodil Piccaso, jsme se rozhodly, že jedna bude malíř s baretem a druhá antická socha na podstavci, ke které umělec vzhlíží. Vše v bílé. Španělé totiž zbožňují bílou - nikde se přirozené nevyskytuje.
V Intersparu jsme koupily prostěradlo, pomocí kterého Jitka s nůžkami na papír, jehlou a propiskou ušila antické šaty. Pro ty jsme si na netu našly 30kb předlohu u Mary-Kate Olsen. Posbíraly jsme na baráku, co se dalo – malířský stojan, který Rodrigo používal jako skříň, překližku, starou plechovku od barvy a jeden den jsem u popelnice cestou z pláže našla i dokonalou bílou stoličku. Už jenom zbývalo sehnat v obchodě bílou paruku a makiáž. A já abych se naučila olejem na černý papír kreslit Jitčinu siluetu.
Přišel den ,kdy jsme si šly poprvé „stoupnout“ . V duchu sem se trochu bála, abychom to ustály, vybavily se mi všechny sochy, co jsem viděla na La Ramble a říkala si, že nechápu, jak ti lidé můžou stát bez hnutí tak dlouho, kolikrát v obtížných pózách.
S vozíčkem a jedním pojízdným kufrem plným kostýmů, jsme dorazily na místo. Na ulici se převlékly, namalovaly se. Kufry připnuly k nejbližšímu světlu „pavoukama“, daly poslední cigáro a začaly se nehýbat. 
Pokaždé, když nám do plechovky někdo hodil drobné, byl scénář obdobný. Jitka se pomalinku poklonila, usmála se a zaujmula stejnou pozici. Já jakožto malíř začala malovat obraz. Po určité době sem už i podle cinknutí poznala, kolik kdo hodil a tak namalovala buď část menší, nebo větší. Když byl obrázek hotový, darovaly jsme jej někomu z publika.
Musím říct že, je opravdu zvláštní pocit, když se na vás koukají lidé a už je jich taková spousta, že kolem vás uzavřou kruh a čekají na sebemenší pohyb, aby zjistili, zda žijete. Postupem času jsme zlepšovaly, co se dalo a nakonec Jitka udržela oči otevřené i tři minuty.
Postavit se na ulici třikrát do týdne obvykle stačilo na jídlo, tabák a kafe, na které jsme chodily do oblíbené kavárny. Oblíbená - protože byla s wifi. Wireless v restauracích zde opravdu není taková samozřejmost jako u nás.
Španělé jsou národ s nejvíce svátky v Evropě a „férie“ se tu konají ve velkém stylu. Celé město se vyzdobí lampiony a na týden se promění v jeden velký festival. Pivo smrdí po ulicích, všude spousta cizinců, kteří se přijeli restartovat, večírky zde probíhají hluboko do noci, ale světe div se ve čtyři ráno člověk nenajde, krom automatu na parkovišti, žádný fastfood nebo otevřené „okno“. Zlaté Brno. Další, co mě překvapilo, že nemají nonstopy. U nás nedílná součást každého bloku, od Malagy byl nejbližší padesát kilometrů a ještě mi bylo důrazně doporučeno tam nechodit.
Když probíhaly svátky, nedalo se „stát“. Udělaly jsme si proto pracovní výlet do Granady. Třídenní cesta mě stála doklady, kreditku, všechno oblečení a zrcadlovku s filmem. Celkově nám u teplých pramenů v Santa Fe ukradli i naši sochu. Zbylo nám akorát oblečení, co jsme měly na sobě. Nakonec sem si uvědomila, že to jsou jen věci a byla ráda za pěkný výlet. Viděli jsme La Alhambru, bývalý maurský hrad, který aspiruje na osmý div světa a užila jsem si cestování autem, kdy byly kolem samé hory, vyprahlá poušť a hudba rozdírající bubínky.
Po návratu jsme si pak sochu pořídily znova a začaly pracovat. Jen jsme tentokrát musely vydělat dost peněz, abychom se dostaly zdárně domů. Přece jen už se začal blížit začátek semestru, který jsme nakonec nestihly o dva týdny, ale zase jsme cestou domů navštívily Paříž a postavily se přímo pod Eiffelovkou. Což byl taky zážitek k nezaplacení. Hlavně díky studené frontě, která nás ve francii chytila.
A pro zajímavost, než jsme na tenhle podivuhodný výlet jely, vůbec jsme se s Jitkou neznaly. Potkaly jsme se asi dvakrát a mezi řečí se vzájemně ujistily, že náhodou obě chceme jet do Španělska na prázdniny. Tak jsme si řekly: a proč nejet spolu?
První díl dobrodružství na jihu Španělska najdete zde.
Druhý díl si můžete přečíst zde.
Foto by Barbora Ripňáková
Více fotografií z celého road tripu najdete v naší fotogalerii.
