
Čajovna V síti je plná čekajících lidí, všichni už si objednali, zhasínáme, na plátně se objevují první fotky a Bářino vyprávění začíná.
Ze Zambie jsem se vrátila před šesti týdny. Pracovala jsem tam rok a půl jako sociální pracovnice a učitelka ve škole. Do Afriky mě vyslala bratislavská Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžběty v kooperaci s NF ZSF JČU v Českých Budějovicích na prolínající se projekty a to Děti ulice Kalingalinga a adopce zambijských dětí.
Naše edukační centrum je umístěno přímo v hlavním městě, ale ne v evropsky vyhlížejícím centru města, nýbrž v jedné z chudinských čtvrtí jménem Kalingalinga. Školství v Zambii je sice až do sedmé třídy zdarma, ale každé dítě, které chce chodit do školy, si musí koupit uniformu, boty a samozřejmě psací potřeby a sešity. Na to však ne každá rodina má. Musíte si uvědomit, že většina rodin má kolem pěti dětí, a to nemluvím o sirotcích, kterým zemřeli rodiče a jsou vychovávány příbuznými nebo sousedy, takže mají jisté zázemí, ale vzdělání je pro ně zpravidla nedosažitelné.

Drsná realita
Zvlášť na venkově je takových dětí hodně. Maminku sežere krokodýl při praní prádla, tatínek se utopí, potom co mu rybářskou loďku zvrhne zuřivý hroch. A nemluvím o „normálních nemocech“ jako třeba zánět slepého střeva, malárie aj., na které se v Africe běžně umírá. Na venkově je zdravotní péče méně dostupná a do některých vesnic přijíždí čas od času mobilní klinika. Čekání na sanitku po autonehodě trvá klidně i dvě hodiny.
Moje práce v edukačním centru spočívala v každodenním dopoledním učení prvňáků a druháků. Nejdřív je naučíte držet tužku, pak trochu psát, číst a počítat. Úředním jazykem je zde angličtina, ve které se děti od začátku učí, ale mají i hodiny svého jazyka. Když to nejde, domluvíme se rukama, nohama. Odpoledne je pak každý den jiné. V pondělí jsou edukativní aktivity, v úterý art, ve středy workshopy na aktuální africká témata, ve čtvrtek si vyprávíme příběhy, v pátek se hrají míčové hry, máme dokonce i fotbalové družstvo. V pondělí, úterý a čtvrtek kluci kutí v truhlářské dílně a holky šijí nejrůznější oblečení, které se pak prodává na marketu nebo na výstavě, a peníze z nich pomáhají v dalším rozvoji školy. Také hrajeme divadlo a tancujeme.

Každé dítě, které se aspoň půl roku účastní pravidelně výuky, je zapsáno na čekací listinu dětí k adopci. Když si ho někdo vybere, dostane peníze na rok, za které si koupí uniformu, boty, psací potřeby, ale třeba i jídlo. Čtyřikrát ročně pak píše svým adoptivním rodičům, jak se má, co ho baví nebo jestli vyhráli poslední zápas a jaká byla výstava.
Zážitky z každodenního života
V každém příbytku s vámi bydlí i spousta dalších nájemníků. Dodneška nezapomenu na svoje první setkání s krysami, které mají svoje království pod podlahou každého domu. Tohle bylo ještě mládě, lezlo si tak v koupelně po zácloně na okně. Nic netušící jsem šla na záchod, ale ani jsem si nesedla a hned jsem volala na spolubydlícího. Později už jsem si na krysy zvykla. Ve snaze uniknout jeho profesionálnímu odchytovému zásahu mi ta mrška skočila do kalhot, byly to takové ty široké, a chudák se do nich úplně zamotala. Já pištěla snad víc než ona. Mezi další spolunocležníky patřilo několik druhů mravenců, chameleoni, kočka, kterou nám někdo o Vánocích snědl a pes, kterého jsme koupili jednou na křižovatce při čekání na zelenou.

Když jsme vyrazili na výlet, tak nás v kempu pravidelně navštěvovali sloni, žirafy, v noci hroši, a na oběd přicházeli babooni. Jednou se sloní stádo rozhodlo bivakovat u našeho domečku s jídlem, kde bylo schované před zlodějskými opičáky, a tak jsme se celý den nenajedli.
Kromě toho, že jsem si splnila sen skočit bungee jumping do Viktoriiných vodopádu, jsem si v Zambii našla i manžela. Pracuje taky jako sociální pracovník a dokončuje žurnalistiku. Svatbě předcházelo nekonečné papírování a nakonec oddávající neuměl ani přečíst moje jméno, takže jsem se vdávala jako Barbora Something-Something. Přijelo neuvěřitelné množství příbuzných, se kterými se i můj manžel musel nejdříve seznámit. Ale jinak to byla celkem obyčejná svatba, žádné rituální malování tváří nebo zkouška ohněm.

Největší rozdíl mezi Zambií a Českem je, že v Africe jsou lidé přátelštější, žijí v pohodě, nikam se nespěchá. Žijí v pospolitosti a slovo sousedství tam dostává nový rozměr. Vždyť kdo by se v Čechách postaral o sousedovo dítě, když jeho rodiče sežral krokodýl?
Více informací o adopci dětí naleznete zde. Pokud vás vyprávění zaujalo, můžete se na příští promítání podívat osobně 23. února do kanceláře Inexu-SDA, tentokrát o Nigerii. Pokud vás dobrovolnictví zaujalo a chtěli byste odjet na rok do Afriky nebo třeba do Vietnamu, nebo jen na dva týdny někam po Evropě, pomoc hledejte právě tam.
Foto by Barbora Tembo
Foto by David Hejral















