StudentPoint

Chorvatsko znám jen jako středomořskou zemi, kde jsem s rodiči trávila nejednu dovolenou. Když už mi bylo více než šestnáct let a oficiálně jsem ztratila statut dítěte, odpadla i povinnost dva týdny ležet u moře a jako správný Čech se první den kompletně spálit. Díky takovým zážitkům jsem o něm měla zkreslenou představu a tak trochu i předsudky. Nicméně tahle země disponuje krom borovic, kun a paneláků situovaných přímo u moře i jinými záležitostmi.

Výlet nezačal nejlépe. Celníci nás donutili ve čtyři ráno, podotýkám rozespalé a zmrzlé, vylézt z auta. Každého prošacovali a důkladně prohledali i auto, jestli ti neklidní mladí náhodou nevezou z Česka nějakou výslužku v podobě marihuany, heroinu nebo kokainu. Mám pocit, že ačkoli Česko konečně zjistilo, kolik přesně váží to naše „malé než menší“, některé okolní státy se chovají jako bychom už nedejbože legalizovali.

Bydleli jsme u mladého Chorvata Damira, kterého jsem kontaktovala pomocí serveru couchsurfing.org.  Přes síť mi potvrdil, že můžu přijet a všechno je v pořádku, škoda jen že to neřekl i rodičům. Naštěstí chápavý tatínek šel spát ke své sestře a tak Damir nakonec pozval ještě Itala Richieho. Italiána, z kterého se vyklubal Floriďan, který vyrostl v Texasu.

Ráno nás čekal konečně karneval. Ten byl úžasný. Každá skupina byla tématicky sjednocená a tak nechyběly třeba ryby v flitrovaných hábitech, Flinstouni nebo známá postava z Kubrikova Mechanického pomeranče - Alex. Téměř každý takový průvod následovaly pojízdné vozy plné opilých a šťastných Chorvatů a ze soundsystémů na korbách aut zněly ohlušující lidovky. Rodiče navlekli svoje děti do kostýmů, i když se byli jen koukat a organizace byla zajištěná moderátory na stanovištích po trase průvodu. Vtipné bylo, že kvůli nedostatku místa někteří moderovali na jeřábech v pětimetrové výšce. Důchodci se vyrojili v oknech jako vlaštovky a sledovali tu slávu z bezpečné vzdálenosti. Zatím dole na ulici kreslířky umně domalovávaly obličeje těch, co neměli masku.

Chorvati sou neuvěřitelně vřelí, a kdybych měla říct, že pijí jak Dáni, není to dostatečné přirovnání. Snad za to mohla zima, snad jejich náklonnost k alkoholu, nicméně během mezinárodního masopustního průvodu, který zde 14. února proběhl, nebylo snad jediného z dvou a půl tisíce účastníků, který by v ruce nedržel pet lahev s vínem. Někteří troškaři v rukou dřímali i pětilitrové demižony, a když sem si je fotila, přibíhali ke mně a s pusou od ucha k uchu mi nabízeli taky.

Bylo opravdu zvláštní v pěti stupních Celsia zabalená do kabátku pocházet kolem moře a sledovat kulturu, která je Česku natolik blízká. Až na to moře. Pokud budete mít možnost se příští rok do Rijeky podívat, rozhodně neváhejte. Taková párty se nekoná každý den.

Pestré fotografie z masopustu v Rijece najdete v naší fotogalerii.

Foto by Barbora Ripňáková