Člověk by si měl stále rozšiřovat obzory. Například směrem na západ. Staletá Paříž vábí cestovatele svou rozmanitou historií. Francouzi totiž mají stále chuť zasahovat do běhu světa a právě zde, v Paříži, se rodily revoluce (technické i sociální), módní styly, myšlenkové směry. Kdo by nechtěl, aby na něj dýchnul vánek inspirace nebo alespoň té atmosféry. Proto se vydala naše sedmičlenná výprava na dobývání kulturních zážitků.
Hned jak nás autobus dopravil z letiště v Beauvais, byli jsme konfrontováni s realitou. Autobusové nádraží vedle ohromného hotelu, na pokraji moderní mrakodrapové čtvrti La Defence, kolem několikaproudé silnice. Není to asi už ono město, v kterém se zamýšlel třeba Voltaire, ale taktéž není o nic méně působivé.
Mohly být takové tři hodiny odpoledne, pošmourno, jen o něco lepší než v Praze. Nejsilnější pocit - očekávání. Další věc, kterou si uvědomíte po několika prvních minutách, je, jak velké jsou cenové rozdíly. Zkrátka Paříž je drahá. Naše sjednané bydlení se nacházelo v pátém pásmu na předměstí. Kdybychom si museli pokaždé kupovat jízdenku na RER (vlak spojující město právě s předměstím), nedoplatili bychom se. Jestli tedy budete trávit v Paříži týden i víc za podobných podmínek, vyplatí se vám pořídit si legitku. Karta s jménem Navigo nás přišla na osmatřicet euro (pět vyřízení, zbytek nabití na týden). Hodně peněz, s ohledem ale na jednu jízdu na předměstí za pět padesát to zas tak špatně nevypadá. Jelikož jsme přiletěli s nízkonákladovou společností, vezli jsme si teď jen příruční zavazadlo. To tolik netížilo, proto jsme se rozhodli strávit nejprve den v Paříži, až pak se procestovat k ubytování.
Naše Tour de France započala procházkou po Champ Elysee, řekl bych nejznámějším bulváru. Ťapali jsme směrem k do centra až kolečka kufrů rachotila. Obchody lemující dopravní tepnu nabízely vše možné. Skoro pravidlem bylo, že prodejny se stejným zbožím, třeba svatebními šaty, se kumulovaly u sebe. Zřejmě chtějí mít svou konkurenci na očích. Výlohy plné, však jen část obchodů měla v nedělní odpoledne otevřeno. Jak jsme zjistili, k našemu nemilému překvapení, podobný stav se opakuje i v pondělí. Což trochu zhoršilo situaci zásobování. No ale teď jsme byli v dobré náladě a směřovali jsme k Vítěznému oblouku.
V turistické sezóně se člověk pohybuje v tomto velkoměstě spíš plaveckými tempy. Musíte si rozhrnout cestu, správná technika vám ušetří čas. My jsme si naštěstí mohli projít památky bez tolika turistů - i tak jich bylo dost - a na fronty jsme téměř nenarazili. Pár monumentů mi utkvělo v hlavě. Mezi nejimpozantnější bych zařadil Sacré-Cœur. Bazilika mohutně ční na vrcholku kopce v malebné čtvrti Montmartru, odkud se dají přehlédnout všechny bílé střechy Paříže. Podle mého názoru daleko působivější než pohled z konstrukčního skvostu stavitele Eiffela. Uvnitř chrámu si uvědomíte, co vám chtěli křesťanští architekti říci. Jsi takhle malý. Podobný dojem a to, že Francouzi jsou megalomani, vyvolává například i kostel Madelaine, Invalidovna nebo Panteon. Pod kopulí velikánského Panteonu se nachází například hrobka zmíněného Voltaire a hned naproti přes chodbičku leží Rousseau.
Ve velkém se Pařížané vypořádali nejen s budovami. I ve svých muzejních sbírkách neznají míru. Louvre, jehož mapka je skoro sama uměleckým dílem, vám zničí nohy, jestli ho budete chtít projít z větší části. I Musée d’Orsay v nádherné hale obsahuje tisíce překrásných děl, avšak jakmile jsou nasázeny jedno vedle druhého, člověk se stane lehce ke kráse apatický. Samozřejmě uchvátil mne Gogh, Monet či pointelista Signac, ale všeho moc škodí. Dobře jsme se pobavili v centru Pompidou a to při sledování lidí, kteří byli schopni studovat začerněné plátno Pierra Soulage a dlouze o něm diskutovat. Možná se jednalo o stejně negramotné lidi v oblasti malby jako jsme byli my a že jen taktéž probírali, kolik muselo stát to šesti metrové plátno a plechovky balakrylu.
Nejlépe jsem se cítil ve dvou muzeích. Zajímavé a poutavé se ukázalo muzeum Oceánie. To druhé bylo město vědy La Villete. Zde si bylo možné sáhnout na interaktivní exponáty a pohrát si. Vysvětlivky byly naštěstí i v angličtině. Co jsme navštívili ještě pár center, víme, že až na výjimky se setkáte jen s francouzskými popisy. Pozitivní i pro vás shledávám, že studenti (bráno lidé do 26 let) mají vstupy buď zadarmo nebo za sníženou cenu.
Poznali jsme většinu částí města. Za procházku stojí i různé čtvrti jako latinská se studentskou atmosférou, La Defense a její mrakodrapy i další čtvrti například složené z nějaké národnosti. Z nich získáte dojem, že Pařížan často neznamená Francouz. My jsme bydleli na pokraji města. Na méně živém, sterilním předměstí v domě jedněch místních obyvatel. Existuje totiž firma, která zprostředkovává výměny celých rodin. Oni u vás někdy přebývají, vy u nich jindy. Levněji se asi neubytujete.
Týden utíkal rychle jako proud Seiny. Užívali jsme si a přivykli jsme na prostředí. Třeba na zástupy žebráků, na živelné chansony odrážecí se od pomočených stěn metra, na sdílnou povahu Francouzů, na prodavače ždímající z turistů každé euro, na téměř mrhání kulturou i na velikost tohoto města. Neodjíždělo se snadno.
To platí dvojnásob. Protože v neděli dopoledne, když jsme měli v letadle Wizzairu opouštět se slzami zemi kohouta, řádil vichr. Už jsme byli po kontrole, kdy nás zbavili suvenýrů (v podobě sýrů), a na tabuli se objevilo:
Naše maďarská nízkonákladovka se s tím vyrovnala tak, že zrušila let a nabídla nám letět až ve středu. Vítr je náhoda, ale přesto se příště budu rozmýšlet, jestli poletím znovu s malou leteckou společností nebo se jim na to "wizzairu". Museli jsme složitě přes příbuzné zachránit situaci zabukováním spoje z jiného letiště. Nebyla jiná možnost, než projet přes celou Paříž, kde vítr ochromil dopravu strháváním trolejí, na letiště Ch. de Gaulla. Po devíti hodinách vyřizování nám přišlo skoro jako zázrak vkročit na palubu ČSA. Hudbou z ráje pro nás bylo oslovení letušek: „Dobrý večer.“ Viseli jsme jim tak na rtech, že nás další museli popostrčit. I těch pár dní stačilo, aby nám začal chybět rodný jazyk a Češi samotní. Člověk si nevybere. Když teď píši, chybí mi zase Paříž, a zážitky k nezaplacení.
Foto by sourozenci Kavanovi
