Poprvé, když nepočítám cesty do školy a ze školy, jsem se stopem začala v Anglii. Bylo mi čerstvě osmnáct a s kamarádkou jsme si řekly, že pojedeme do Skotska na jahody. Autobus nás vyhodil v Londýně na Victoria Coach Station a najednou jsme byly v cizí metropoli. Navíc každá s krosnou vážící 25 kilo. Když jsme si ji chtěly nasadit na záda, bez vzájemné pomoci to nešlo.
Nejlepší způsob, jak se vymotat z Londýna byl vlak na předměstí. Vybraly jsme si oblast okolo Herfordu a noc jsme tam kempovaly v místním parku, ač se to asi nesmí. Našly jsme odlehlý kout a ráno nás Angličané, kteří zde absolvovali procházku se psy, zdravili s širokými úsměvy.
Byla před námi cesta do Oxfordu. Jelikož jsme cestovaly dvě holky, sehnat stopa nebyl problém. Nejdelší „stání“ trvalo přibližně dvě hodiny. Ze začátku mi problém dělala konverzace, ale po dvou dnech jsem byla schopná vést dvou hodinový rozhovor jako nic.
Výhoda stopování je to, že potkáte spoustu zajímavých lidí, o kterých byste si ani nepomysleli, že vůbec existují. Setkaly jsme se s milým přepravcem plazmových televizí, který nám na cestu přibalil dvě krabičky mentolových Marlborek, poznaly jsme indického zubaře, který nám dal na dopoledne klíčky od auta, jelikož šel do práce, a my se tak mohly projít po Birminghamu a vidět, jak na místní univerzitě vyhazují taláry do větru. Potkaly jsme vyhazovače z Night Clubu, kteří nás u sebe doma nechali umýt, a jen tak mimochodem uvnitř nedisponovali dveřmi. Poznaly jsme muže, jenž postavil známou horskou dráhu v Blackpoolu, skotskou babičku, která řídí bosa a jelikož vidí, že máte hlad a žádné peníze zajede do nejbližšího obchodu a nakoupí vám sendviče. Nebo mladý pár, který vás fabií sveze přes půlku Británie, na nic se neptá a ještě najde ochotně kemp.
Přespání se obvykle odehrává u výpadovky. Nejednou se stalo, že jsme krosny hodily do křoví a šly se v klidu projít do města. Večer je vytáhly a na poli někde okolo si postavily stan. Vtipná byla i situace, kdy jsme byly nuceny stavit přístřešek ve tmě a ráno zjistily, že jsou všude kolem nás krávy, nebo když jsme ho postavily v zatáčce horské silnice. Pokud nemáte povahu žít chvíli punkověji nebo disponujete dostatečným množstvím peněz, doporučuji kemp.
Nevýhodou stopování je, že i když narazíte na dost hodných a vstřícných lidí, vždycky se najde černá ovce. Člověk, který je nepříjemný nebo se snaží obtěžovat. V takovém případě, ať už jste kde jste, funguje mu rázně vysvětlit, kde jsou mantinely a nechat se okamžitě vysadit. To platí i pokud stopnete člověka, který je vám intuitivně nepříjemný. Ani nemusí být důvod. Stačí se na něj podívat a je jasné, že něco není v pořádku. V takovém případě se nevyplatí jet, i kdyby jste na dalšího měli čekat celý den.
Důležité také je, vyptávat se řidiče na podrobnosti jeho života, či zapamatovat si aspoň částečně auto, ve kterém se nacházíte. Jednou nám zastavil postarší muž. Nebylo na něm nic neobvyklého. Až když se po úvodní konverzaci typu, kdo jste, co studujete, zeptal jestli bychom s ním nechtěly zajet do hotelu a pobavit se, načež mi začal sahat po noze. Hned jsem mu řekla, co si o tom myslím a okamžitě požádala, jestli by nás nemohl vysadit. Vysadil. I když jsme pak musely jít dvě hodiny pěšky, stálo to za to. Kdo ví, co se mohlo stát.
Oproti klasickému stopování je tu i možnost najít si vše na internetu. Na to jsou webovky typu spolujizda.cz, kde si můžete najít řidiče. Nebo naopak sehnat spolujezdce. Jak po Evropě, tak po Česku. Užitečná je také stránka hitchhikers.org
Náš anglický stop Londýn - Perth nakonec trval asi týden. Vzdušnou čarou to bylo asi 700 kilometrů, ale na zážitky nevyčíslitelná zkušenost.
Foto by Barbora Ripňáková, StudentPoint
