Navštívili jsme malé městečko Akame, ležící nedalo Ósaky. Roman byl po celou dobu ve společnosti dalších pěti lidí, a to třech Japonců, Korejky a Číňanky. Bydlel v malém penzionu, který obklopovala příroda v podobě nekonečných lesů a rýžových polí. Japonská příroda je plná zeleně, kde na každém kroku slyšíte zpívat ptáky. Do toho bylo občas vidět panoráma s malým japonským baráčkem v klasickém asijském stylu. Japonci si potrpí na upravené zahrady s pečlivě zastřihávanými keři. Roman tu jako dobrovolník zastával hlavně práce kolem penzionu.
Japonci jsou pověstní svou pracovitostí. A je to pravda. Dělají jeden přesčas za druhým, o sobotách a nedělích ani nemluvě. Dovolenou si nevybírají – mají na ni všehovšudy deset dní. Na druhou stranu nutno dodat, že se nepředřou. Pracují svým tempem a práci, kterou by u nás měl člověk hotovou za jeden den, mají oni naplánovanou na čtyři. Navíc se na sto procent řídí tím, co jim poručí šéf. A to tak moc, že i kdyby se šéf spletl nebo jim zadal nějakou věc naprosto postrádající smysl, tak oni jdou a udělají ji. U nich platí, že autorita je nadevše a diskuze neexistuje. Každý člověk si navíc snaží práci alespoň trochu zjednodušit, Japonci však tohle neznají. Jako roboti dělají přesně to, co se po nich chce. Jako příklad Roman uvádí pokyn, když dostali za úkol odnosit prkna. Za chvíli se vlastně ukázalo, že nikdo neví, kam je mají složit, protože to nikdo pořádně nepochopil. Místo toho, aby se někdo zeptal, se prostě nosila prkna.
A jací vlastně Japonci jsou? Při navazování kontaktů s nimi hraje důležitou roli jazyková bariéra plus to, že drtivá většina ještě nikdy neviděla neasiata. Cizí jazyky včetně angličtiny jim dost pokulhávají. Rozumějí velmi špatně, staří lidé vůbec. Pokud se anglicky učí, jejich lektory jsou většinou neanglicky mluvící lidé, takže i jejich výslovnost je poněkud ,,rozladěná“. Ani navzdory tomu, že u nás v Česku je vidět spousta japonských turistů, oni angličtinu prostě nepoužívají. Pokud nemusí, s cizincem se nebaví. Stačí jen nepatrný náznak slušnosti a vstřícnosti a každý Japonec rád pomůže. Všichni především vypadají mladší než ve skutečnosti jsou. Jejich oblíbeným gestem je takzvané ,,véčko“, které znamená mír, a proto ho ukazují na všech fotografiích. Čím dále se člověk vzdaluje od letiště, tím také ubývá latinky, takže se během chvilky můžete naprosto ztratit.
Japonská kuchyně, to nejsou obrovské porce a kalorické bomby jako u nás. Jejich kuchyně, to jsou malé porce bez zbytečných tuků a cukrů. Nejčastější přílohou je podle očekávání rýže. Nad bramborami se podivují, přestože si je v obchodech můžou koupit. S cukrem se to moc nepřehání. Ani sušenky z obchodů nejsou tak sladké, jako ty naše. Jsou spíše do slana. Pokud byste chtěli ochutnat něco z japonského fastfoodu, nejspíše si dáte rýži s rybou. To je prostě jejich. Hamburger si tam také můžete koupit, ale oni dají přednost rybě a rýži.
Nabízí se také obligátní otázka, jaký mají Japonci vztah k alkoholu? Národ pivařů jako jsou Češi to určitě není. Alkoholické nápoje pijí, a to jejich saké. Pivo je podobné tomu českému, víno chutná spíše jako pálenka. Na alkohol moc zvyklí nejsou, a proto je na ně silný. Ve finále to však funguje podobně jako v České republice. Ačkoliv moc sdílní nejsou, ale po jednom dvou pivech řeknou všechno.
Foto by Roman Horčic
