Dobrovolnická organizace INEX-SDA pořádá každé dva týdny besedu nazvanou Kukátko do světa. Na ní prezentují své obrázky a zkušenosti dobrovolníci, kteří prostřednictvím tohoto sdružení vyjeli do nějaké exotické lokality. Na konci října jsme se sešli k nahlédnutí do západoafrické Ghany. Od této chvíle vypráví student ekonomie Honza.
„Chtěl jsem vyjet na zahraniční stáž do nějaké firmy, ale jelikož ještě nejsem bakalářem, mohl jsem pouze na rozvojové projekty. Z nabízených regionů mě nejvíc lákala Afrika a konkrétně Ghanu jsem si vybral proto, že se tam na rozdíl od mnoha okolních zemí mluví anglicky, je tam bezpečí a mír, a od lidí, co tam byli, jsem měl pozitivní reference. Většina nabízených workcampů spočívala v učení dětí, což mi vyhovovalo. Na projekt jsme nakonec jeli spolu s kamarádem Petrem.
Peklo a ráj po příjezdu
Proč jsem svůj zážitek shrnul označením „peklo i ráj na zemi“? Pocit, že jsem snad přijel do pekla, jsem měl hned po vystoupení z letadla. Vzduch je totiž v Ghaně mimořádně teplý a vlhký - asi jako v teráriu v zoologické zahradě. Rozdíl je jen v tom, že tady v tom ovzduší musíte vydržet čtyřiadvacet hodin denně a nemáte před ním kam utéct. Postupně mi však Ghana začala připomínat také ráj, a to díky lidem. Ti jsou totiž v Ghaně velmi milí a pohostinní, takže tam panuje mnohem příjemnější atmosféra než v Evropě.
Náplní naší práce bylo učit děti na soukromé škole Dreamland ve vesnici Akumadan severně od Kumasi, kterou založil pastor James D. Dugger. Zajímavé bylo, jak se James díval na nás dobrovolníky. Nejspíš předpokládal, že děti něco naučíme, ale ještě důležitější pro něj byla vidina, že po návratu seženeme pro jeho projekt nějaké peníze, protože škola je financovaná dárci.
My jsme naopak očekávali, že budeme bydlet v rodinách a tím si zažijeme africký způsob života se vším všudy, ale místo toho nás James ubytoval nejprve v hotelu a pak v obytném domě, kde jsme měli takový komfort jako sprchu, normální záchod a dokonce i televizi (viz následující obrázek).
Žiletky v puse, rákosky v ruce
Ghanské děti byly dost nezkrotné a navíc jsme se při výuce museli potýkat s neočekávanými problémy, například tím, že spousta dětí neměla sešit nebo tužku. Dobře se nám nekoukalo ani na jejich ořezávání tužek žiletkou a co teprv, když si žiletky jakoby nic strkaly mezi zuby. Další velkou komplikací byl neustálý hluk, protože škola byla vlastně taková bouda z dřevěných prken, mezi kterými byly mezery, takže i když se mi podařilo moji třídu ztišit, nedalo se zbavit hluku z okolních místností.
Pro nás nezvyklou záležitostí byly také tělesné tresty - učitelé zde jsou běžně vybaveni rákoskami a celkem často je používají, a to i preventivně. My jsme se bez ní ty dva měsíce obešli, i když přiznávám, že párkrát jsem dětem musel pohrozit. Jinak jsou ale děti velmi milé a snadno si je oblíbíte pro jejich bezstarostnost a bezelstnost.
Radost z mála
Ghanské děti samozřejmě žijí v daleko střídmějších poměrech než ty české, výrazně se liší i jejich životní styl. Všechny vstávají v 5 hodin ráno, aby nanosily vodu či zametly dvorek, a až poté se vydají do školy. Nemají téměř žádné hračky, a když, tak podomácku vyrobené. Stejnou radost jako českému dítěti mobilem uděláte malému Ghaňánkovi obyčejnou PET lahví. Voda se tu totiž běžně prodává v mikroténových sáčcích.
Navzdory těmto propastným rozdílům v životní úrovni se však nedá říci, že by byly ghanské děti s čímkoli nespokojené. Když jsem jim ukazoval fotografie z Česka, nezahlédl jsem na jejich tvářích ani stín závisti. To mi pomohlo si uvědomit, že míra spokojenosti nemusí záležet na hmotné situaci. Lidé v Ghaně mi obecně připadali spokojenější než Evropané, ačkoli jsou na tom ve všech materiálních ohledech hůře.
Poctivý obchodník, zlodějský ředitel
Připadalo mi neuvěřitelné, jak jsou Ghaňané čestní a poctiví. Přesvědčil jsem se o tom při výletu do Kumasi, druhého největšího města Ghany s populací okolo milionu a půl obyvatel, když jsem šel na černý trh rozměnit peníze. Obchodníci tu totiž nabízejí výhodnější kurzy než takzvané kamenné domy. Donesl jsem šedesát euro a chlapík prohlásil, že u sebe zrovna nemá dostatečný obnos ghanských cedi (čti sídý) a i s mými penězi kamsi odběhl. Po několika minutách čekání už jsem moc nevěřil, že peníze ještě uvidím, ale opak se stal pravdou!
Výjimkou potvrzující pravidlo bohužel byl ghanský zprostředkovatel tohoto projektu. Dobrovolníky pro Jamesovu školu totiž zajišťuje organizace Special Need Children Center, které jsme podle smlouvy zaplatili 400 euro. Pastor James, který se o nás po celou dobu pobytu staral, však dostal jen třetinu této částky, za což nebylo možné nás uživit, takže nás nakonec podporoval z vlastní kapsy a musel si na to dokonce brát i půjčku. S ředitelem zprostředkující organizace neměl odvahu o dalších penězích diskutovat, protože na něm byl závislý v tom smyslu, že bez něj by žádné dobrovolníky nesehnal. Zprostředkovatel Nicholas si tak jen za mou účast na projektu připsal 270 eur, což je pro Ghaňana vzhledem k tamním cenám asi tolik, co pro nás dvacet pět tisíc.
Pobyt v Ghaně mě velmi obohatil a doufám, že jsem také já obohatil školu Dreamland, i když žádné peníze jsem zatím navzdory očekáváním pastora Jamese nesehnal. Nepochybně jsem zvýšil prestiž této školy jen tím, že jsem tam jako běloch učil.
Místní obyvatelé si díky naší návštěvě mohli vytvořit realističtější pohled na bělochy, mimo jiné snad pochopili, že nejsme všichni hrozně bohatí a nevíme všechno. Náš pobyt jim také přinesl hmotný profit, když jsme si u nich kupovali luxusní statky, jako jsou tam Coca-Cola, chleba, máslo nebo sušenky.“
Do Akumadanu bych se rád zase někdy vrátil, abych zjistil, jak se mým bývalým žákům daří. Teď mi ale nezbývá nic jiného, než držet škole na dálku palce a vzpomínat na lekce, které jsem v Ghaně dostal: o velkorysosti, obětavosti a skromnosti.
Foto by Jan Jelínek
