Co tě začalo přitahovat právě k fotografii?
Potřeba zhmotnit ten zástup pocitů, které jsem neuměl slovy vyjádřit. Dříve jsem se dotkl i psaného slova, kde jsem ale velmi rychle narazil na scény, které jsem jen stěží dokázal slovy popsat. Bohužel díky ztrátě blízkého člověka nabrala tato potřeba ještě větších rozměrů. Dodnes ani sám nevím, proč jsem sáhnul právě po fotografii. Přitáhla mě asi právě ta možnost zhmotnit vize, se kterými jsem se neustále setkával ve své hlavě. Při každé své fotografii cítím, jak přesouvám kus svých myšlenek a pocitů do právě vznikající fotografie. Vnímám své fotky podobně, jako když si někdo jiný píše deník. Ke každému snímku mě táhla jiná myšlenka a událost, proto jsou také v podstatě všechny fotografie odlišné. Odpověď je tedy nasnadě. Na fotografii mě asi přitáhla možnost konzervovat veškeré mé životní úseky do snímků, které mi slouží jako jisté sebereflexe.
Pokud vynecháme tvůj talent, kdo nebo co stojí za tvým úspěchem?
Slovo úspěch je neuvěřitelně relativní slovo. Co je úspěch? Pro někoho může být úspěchem vystudovat školu. Pro jiného jeho osobní partnerský vztah. Pro druhé může být úspěchem jejich kariéra. Já bych se trochu pokusil vyhnout slovu jako je úspěch. Je příjemné, když člověk vidí, že jeho tvorba zaujme i druhé. Je to nádherný pocit, když fotograf může vystavovat po světě a stále si udržet tu svou komercí nezničenou uměleckou duši. Možná právě asi ta snaha nepropadnout „mainstreamu“, nezaprodat se úplné komerci, jít vlastní i když trnitou cestou – to vše mohou být pilíře, na kterých se mi s trochou štěstí podařilo postavit ten můj svět.
Co se ti honí hlavou, když se připravuješ na focení? Máš předem nějaký záměr?
Pokud nefotím na přání klienta, pak se na focení v podstatě skoro vůbec nepřipravuju. Na fotografii je kouzelné už právě ta možnost zachytit spontánnost momentu a to prchavé kouzlo okamžiku. Nedávno jsem se toto snažil popsat v jiném rozhovoru. Těmi hnacími motory jsou pro mě pocity, lidé kolem, neplánované události, kterými se život plní každý den. Proto spíše vyčkávám na to, kdy přeteče ten pomyslný pohár a spustí se ve mně ta potřeba předat vše na papír. Můj záměr je proto stále stejný – otevřít oči, procitnout ze snění a pokusit se tuhle vizi realizovat. Několikrát se mi už stalo, že samotný záměr byl v mé hlavě skoro dokonalý, ale nebyl jsem schopen dát tomu tu vizuální podobu. Proto radši neplánuju a nechávám se unášet.
Když se řekne "Mono", co chceš ostatním sdělit nebo ukázat tímto projektem?
Co tím autor vlastně myslel, sám teď nad tím dumám. Jednotlivé fotografie vznikaly po dobu přibližně dvou posledních let. Pamatuju, že jsem se jednou pozastavil nad tím, jak se ve všech fotografiích vyskytuje stejný motiv. Tím bylo právě lidské bytí ukotvené do okolí, které ho obklopuje. Člověk je z pohledu sociologie tvor společenský. V mých očích je z vlastního pohledu samotářem. Nesdílí tolik myšlenek s nikým jiným, než co neustále promlouvá sám k sobě. Snaží se vytvářet neustále sociální vazby s druhými lidmi, ale stále se mu to nějak moc nedaří. Nemá to vůbec vyznít jako nějaký prázdný patos. Ale ta snaha byla směrovaná na to, abych divákovi ukázal tu čistotu člověka, jako solitera. A je až neuvěřitelné, kolik lidí zpětně reagovalo, jak sami sebe nacházejí v těchto fotografiích. Právě proto, že všichni jsme uvnitř stejní – všichni jsme uvnitř samotáři, i když se tomu bráníme.
Tvá práce je velmi osobitá i ve vztahu k foceným objektům, fotíš raději lidi nebo zátiší?
Ve svém portfoliu mám jen jednu jedinou fotografii, na které jsem nezachytil člověka, ale jen prázdnou krajinu s poletujícím listím. Jedná se o fotografii „And I Keep Falling“. Já na svých pracích tak nějak potřebuju cítit tu lidskou bytost. Zátiší s sebou dokáže nést úžasnou hutnou atmosféru, ale pokud se mi podaří nakombinovat onoho člověka s tímto zátiším – zákoutím, pak teprve cítím, že to je to pravé. Je pravda, že k foceným objektům – lidem musím mít nějaký hlubší vztah. Nikdy jsem nevyužil modelingových agentur, či neznámých lidí, jen pro jejich krásu. Ba naopak. Mám radši vnitřní osobitou sílu foceného objektu, než jeho povrchní krasu.
Máš nějaký sen či cíl co se týče focení? Čeho by jsi chtěl dosáhnout?
Stále fotím opravdu krátce, abych si plnil nějaké velké životní sny. V tomto směru jsem celkem skromný. I tak je příjemné po čtyřech letech fotografování moci vystavovat v galeriích a výstavách po světě. Od Ameriky, přes Evropu, až po Asii. Tím jsem si splnil takový první milník. Dál budu jen rád, pokud vše bude mít stejný vzestupný vývoj, pokud mě nepustí ta můza tvořit stále dál. A když vše půjde tak příjemně jako doposud, chtěl bych si v nejbližší době zřídit svůj vlastní ateliér, kde budu trávit většinu svého času. Budu polehávat na zemi se skrze záclony procházejícím zapadajícím sluncem. Budu sledovat zlatavě se třpytící zrnka prachu poletující po místnosti, obklopen nespočtem fotografií rozházených po zemi. Bláznivé, já vím, ale ptali jste se na můj malý velký sen.
Newyorský fotograf Stephen Pierce řekl o Martinových fotografiích: „Jsou na tak univerzálně osobní, že to vypadá, jako by zobrazovaly Vaše vlastní vzpomínky. Vaše chvíle.“
Foto by www.martinstranka.com www.ephoto.sk
Autor textu je Karel Šubrt.
