Image

Nemám žádné jméno

Svět je jeden velký ranč a život nosí kolty zatraceně nízko. Označkovali nás jako dobytek. To jsou úvodní slova knihy – Nemám žádné jméno.

Kultura
Svět je jeden velký ranč a život nosí kolty zatraceně nízko. Označkovali nás jako dobytek. To jsou úvodní slova knihy – Nemám žádné jméno.

Autorkou, která se dočkala uznání a absolutního přiznání autorství k této knize, je Dagmar Hilarová. Její autobiografický příběh čerpající z terezínského deníku, který si psala v letech   1939–1945, vám doslova vyrazí dech.

Možná si řeknete, že existuje plno knížek s tématikou koncentračních táborů poukazujících na utrpení židů, na zvěrstva, která byla páchána, tak proč číst právě tuhle?  Důvod je prostý. Autorka nepíše vzpomínky, nepíše pro čtenáře, nesnaží se příběh udělat podmanivým ani poutavým. Předkládá zcela otevřeně svůj deník, intimní zpověď, kterou psala jako reakci na to, co zažila bezprostředně poté. Nevysvětluje, nepřikládá žádná fakta. Jak říká motto knihy: „Pero mé tenkrát neposlalo salvu za nimi, bylo ještě mládím rozskřípané ale už plné vzdoru…“

Jednoho dne jí přišel lístek. Lístek, na kterém stálo číslo transportu a její jméno. Otec jet nemusel, byl čistý a maminku potřebovali, tak padla volba na ni. Tak se dostala tehdy čtrnáctiletá Dagmar Hilarová do koncentračního tábora v Terezíně. Musela opustit rodinu, život, školu, přátele, svou lásku Bubiho, všechno co měla a nastoupit se skromným batohem do vlaku, který ji odvezl pro ni neznámo kam. Nevěděla, že se dostala na místo, z kterého není pro mnohé úniku. Seznámila se s dívkami, které měly podobný osud a postupně si začaly pomáhat, podporovaly se, vedly život tak, aby jim každý den na tomto bezútěšném místě plném smutku a tragédií připadal aspoň trošku veselý a smysluplný. Dokonce i přes všechny útrapy a těžkosti, které zažívala, se zamilovala a svůj život propojila s mladým Jiřím Pavlem, bratrem Otty Pavla.

Příběh popisuje život v koncentračním táboře v období 2. světové války očima dívky. Očima dítěte, které nemělo právo na klidné dospívání a vyrovnání se s problémy, které přináší. Byla hozena do hluboké vody, ve které se musela naučit plavat, bez předchozích zkušeností. Přesto si nestěžuje. Bere život takový, jaký je, raduje se z maličkostí, které jí dávají sílu jít dál. Možná měla štěstí, možná se jen uměla správně rozhodnout. Jedno je však jisté: nebýt její silné povahy, neuhasínajícího optimismu a ženské vyspělosti, kterou tak rychle získala, dnes bychom asi neměli co číst.

Příběh, bezmála sedmdesát let starý, se objevuje na pultech knihkupectví. A proč až teď?             V dobách, kdy nesměl být publikován, se dostal za hranice a vyšel v Holandsku pod jménem Miep Diekmannová se spoluautorstvím a ze vzpomínek Dagmar Hilarové. Jenomže jak šel čas, jméno Dagmar Hilarové bylo čím dál tím menší a menší a nakonec si Miep Diekmannová přisoudila autorství úplně. Dagmar Hilarová ji žalovat nemohla. Důkazy, které měla, bylo v totalitním režimu nemožné uplatnit a cizojazyčné smlouvě, kterou tehdy podepsala, nerozuměla. Zanechala tedy aspoň závět, kde přiložila vlastní rukopis deníku s poznámkami, které nezná nikdo, kromě ní. Přála si, aby kniha vyšla v její zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Evžen Hilar – syn Dagmar Hilarové, proto plní poslední přání své matky a vydává českou knihu, české autorky.

Sto stránek naprosté upřímnosti, které vám dávají nahlédnout do nitra duše zasazeného do historického kontextu doby. Kniha si vás nenásilně podmaní a jedním dechem zhltnete příběh, který vám naservíruje. Opravdu stojí za přečtení. 

 

Foto: dagmar-hilarova.hilarius.cz; reflex.cz;zpravy.idnes.cz;booksinashes.blogspot.com

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail

Autor článku: Zuzana Fricová

Zapoj se do diskuze