Image

ROZHOVOR s Evženem Hilarem

V čem spatřuje největší útrapy při dokazování autorství jeho matky? Byl si vždy jist, že je pravou autorkou? A jak pokračoval její život po válce?

Kultura
V čem spatřuje největší útrapy při dokazování autorství jeho matky? Byl si vždy jist, že je pravou autorkou? A jak pokračoval její život po válce?

Po naší recenzi knihy „Nemám žádné jméno“ vám přinášíme také otázky a odpovědi, které pomohou objasnit jádro problému okolo jejího autorství.


Knihu provázelo mnoho útrap, ať už při dokazování autorství Vaší matky, nebo při samotném vydání. V čem však spatřujete Vy, který se o vydání zasloužil lvím podílem, největší těžkost?

,,Podle mne mnohé instituce nedělají to, co deklarují jako svoji náplň. Z poslední vůle matky vidíme, že například vkládala své naděje do Obce spisovatelů a PEN klubu. Snažil jsem se jít cestou, kterou naznačila, ale co se týká plnění svého programu, tyto organizace selhaly. Určitou roli v mých těžkostech asi sehrál i respekt ze slavného jména Holanďanky a obava, postavit se známé a vlivné osobě. Jak jsem už někomu sdělil, vydání knihy je zásluhou několika lidí, kteří milují pravdu víc, než peníze a kteří museli prokázat i slušnou dávku osobní statečnosti.“

Vaše maminka zemřela před šestnácti lety, ale kniha byla vydána až tento rok. Čím to bylo zapříčiněno? Sbíral jste tak dlouho samotné důkazy nebo je zde ještě něco jiného?

,,S plněním poslední vůle matky jsem nezačal hned po její smrti, ale až po jejím objevení. Důkazy jsem však znal hned (většinu). Hodně let jsem ztratil tím, že jsem se pokoušel s Miep Diekmann domluvit. U lidí vždy předpokládám, že jsou slušní, a tak až s velkým časovým odstupem byl můj mozek ochoten přijmout, že toto mé snažení bylo od samého počátku odsouzeno k nezdaru, neboť šlo o promyšlený, lstivý a odporný podvod. Na to, aby někdo okradl terezínského vězně, musí už být opravdu žaludek! K oddálení vydání napomohlo i působení kamarádky Miep Diekmann, překladatelky Olgy Krijtové, která řadu lidí zmátla a negativně jejich jednání ovlivnila. Mé neúspěchy byly zčásti způsobeny i tím, že jsem vlastně neznal lidské vztahy a své protivníky.“

Miep Diekmann lhala celých třicet let a přisuzovala si autorství knihy. Pokusila se Vaše maminka vyvrátit tuto lež za svého života? Bojovala proti tomu a snažila se zvrátit tento podvod?

„Ano. Z totalitního státu, při povinném zastupování socialistickou organizací DILIA, která její zájmy nehájila, to však nešlo. Bohužel jí zrada osoby, jíž důvěřovala, podlomila zdraví. Její zdravotní problémy časově korelují s vydáním knihy v Holandsku. Má matka byla o tři roky mladší, než Miep Diekmann…“

Jak se vlastně stala Holanďanka „autorkou“? Dostala se Miep Diekmann k rukopisu knihy tak, že slíbila Vaší mamince, že knihu vydá v Holandsku, nebo se jí dostal do rukou nějakým jiným způsobem? A co myslíte, že ji ke krádeži knihy vedlo?

„Ano, slíbila matce vydání knihy. Nešlo tedy o krádež rukopisu, jak se někde píše. Matka dala rukopis k překladu dobrovolně. Za překlad však dodatečně Miep Diekmann vložila tzv. „doslov“, v němž „popisuje, jak kniha vznikla“. V něm se prohlásila za autorku. Stejnou cestu jsem nyní zvolil i já, kde rovněž v knize předkládám nejzákladnější důkazy o nepravdivosti jejího tvrzení. Ke krádeži autorství vedly Miep Diekmann vlastnosti její osobnosti, kde všechny ostatní zastínila její touha po penězích. Stejně jako kdysi Jidáše.“

I přes všechny důkazy, které Vám maminka zanechala, byl jste vždy skálopevně přesvědčen, že pravý rukopis je právě ten, který držíte v rukou Vy?

,,Naprosto. Materiály prokazují vznik a autorství naprosto spolehlivě, bez nejmenší pochybnosti. Navíc „nepravý rukopis“ ani neexistuje. Ten nikdy nikdo neviděl a také neuvidí. Holandský text vznikl na psacím stroji Olgy Krijtové, a jak nám překladatelka řekla, na rubu „holandského originálu“ jsou přednášky z chemie jejího syna. To, co bylo ale složitější, bylo porovnání českého rukopisu a německého vydání knihy. Tedy, jak si rukopis a vydaná kniha odpovídají. Toto porovnání umožnil až přepis rukopisu do elektronické podoby a nalámání textu přesně podle německého překladu. Dostal jsem tak možnost přímého porovnání 1:1 a nabyl jistotu, že zahraniční vydání (až na 6 stránek) je překlad českého rukopisu. Je to přesně tak, jak matka napsala.“

Motto :

 

Aus dem Tagebuch einer Fünfzehnjährigen

Pero mé tenkrát neposlalo
salvu za nimi,
bylo ještě mládím rozskřípané,
ale již plné vzdoru.

 

Meine Feder hat ihnen zu jener Zeit, damals,
keine Salve nachgeschickt.
Sie konnte nichts weiter als winzigklein kritzeln,
wenn auch voller Zorn schon damals.

Přímé porovnání českého a něměckého textu

Kniha měla být původně vydána pod záštitou Lidových novin. Co vedlo k tomu, že vydavatelem je nakonec Fragment?

,,Paní ředitelka NLN si sedla na dvě židle (to ale zprvu netušila). NLN vydalo totiž knihu Tsjecholand, jejímiž autory jsou syn překladatelky Olgy Krijtové Kristof a Holanďan Pieter Goedhart, který mne s kolegou do Prahy jezdil „informovat“, že pokud knihu vydám pod pravdivým autorstvím své matky, „budu mít velké potíže“. Přiznávám, že jsem z toho neměl dobrý pocit. Nevěděl jsem, zda najdu svůj byt ve stavu, jak jsem jej opustil, či zda mne nesrazí auto, které už nestihlo zabrzdit, když jsem nečekaně před něj vběhl. Nedobrý pocit, který by někdo mohl klidně označit za paranoiu, posílilo i vědomí, že druhé straně jde o obrovské částky (pokuta soudu dělá dvojnásobek nákladu a jde tedy do desítek miliónů). To je jeden z důvodů, proč vznikla internetová stránka, kam jsem většinu důkazů nacpal. Řekl jsem si, že když budou důkazy všude, má existence už nebude tak významná. Po NLN jsem ještě jednal s nakladatelstvím Dybbuk, kde (ne)vydání ovlivnila Olga Krijtová.“

Věděl jste za života své maminky o knize a rukopisu, nebo jste se dozvěděl vše až z její závěti a z důkazů, které jste nasbíral?

,,O knize jsem věděl a věděl jsem i o problémech, které matka měla. Vhled do věci, o níž jsem znal základní informaci, jsem ale získal až po studiu všech materiálů. Co matce Miep Diekmannová provedla, poznala matka až po vydání knihy, tedy v roce 1980. V té době jsem ale na řešení neměl čas. Měl jsem tři děti a večerně po práci studoval vysokou školu. Navíc to v době existence železné opony ani nebylo možné. Až její pád a zejména internet prorazil informační bariéru, a to v obou směrech. Já zjistil, jak kniha v cizině vychází (některá vydání znám jen z internetu), a rovněž informace odtud se již dostávají ven. Do internetu a šíření pravdy o knize sociálními sítěmi, možná i do všelikých setkávání lidí a sympozií vkládám do budoucna své naděje na nápravu v zahraničí.“

Vyprávěla Vám někdy maminka o svém pobytu v Terezíně? Nebo u Vás bylo toto téma a vůbec téma války naprosto tabu?

,,Tabu snad ne. Pokud bych sám projevil zájem, určitě by mi matka odpověděla. Toto téma ale nikdo z mých rodičů sám nevyhledával. A pokud vím, stejné to bylo i v jiných rodinách.“

 

Mohl byste, prosím, popsat ve zkratce, jak pokračoval život Vaší maminky po válce?

,,Tohle by asi bylo na víc řádek. Hodně její život ovlivnil vztah obou mých rodičů k režimu. Otec byl rehabilitován 8 roků po smrti. Práci matky možná ovlivnilo zavření Umělecké Besedy v roce 1972 a „literární sebevraždou“ se jí stala báseň Švestka, napsaná na autora „zvacího dopisu“ Oldřicha Švestku. Od té doby se musela orientovat na dětské věci, kdy jí režim umožnil publikování, neboť mu asi v této oblasti nepřipadala tolik nebezpečná. Hodně jí ublížila i Miep Diekmannová, když začala šířit informaci, že Dagmar Hilarová neumí psát. V důsledku toho přestala cizina mámu zvát a její působení zahradily státní hranice.“

báseň D.Hilarové - Švestka

Myslíte si, že by Vaše maminka napsala knihu o svém pobytu v Terezíně, i kdyby si nevedla deník?

,,Řekl bych, že ano. Měla by ale asi jinou podobu. Vždyť po válce vydávala povídky s touto tematikou. Myslím si, že by je nakonec spojila do knihy.“

Neměl jste někdy chuť napsat také knihu, která by mapovala matčiny útrapy, její život a doložila, jak vlastně vše okolo autorství skutečně bylo a je?

,,Že by materiály kolem knihy vydaly na samostatnou knihu, jsem si uvědomil dávno. Začal jsem trochu psát až na stará kolena. Teprve pak jsem pochopil, jak moc matka, která byla pokládána za přední naši básnířku, byla dobrá. Mé věci jsou psané velmi jednoduše a v humorném tónu. Básničky Nejraději a Otázky, které jsem psal jako kondolenci, jsou výjimkou. Za hrozný stav stránky se omlouvám. Dal jsem přednost stránce mámy a na tu mou mi nezbývá čas. Vím, že se nemohu zavděčit všem, ale třeba Vás něco ze stránky potěší…“

Chtěla bych poděkovat panu Hilarovi za rozhovor a čas, který mi pro StudentPoint.cz věnoval.


Foto: osobní archiv Evžena Hilara,neoluxor.cz

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail

Autor článku: Zuzana Fricová

Zapoj se do diskuze