TÉMA MĚSÍCE: Tak jde čas

Téma měsíce naší redakce zní „Tak jde čas“. Téma posledních let naší doby zní „Tak šel čas, dokud neodvál to zdravé v nás.“ A tak se ptám: Kam se poděly letní večery nad knihou? Proč se naším večerním i ranním společníkem stal Google, Facebook, Lidé.cz či spoře oděná hlasatelka zpráv na Nově? Každý večer a každé ráno spolehlivě víme, kdo s kým chodí ze světa showbyznysu (tzn. těch, co jen málokdy něco umějí, ale zato to svou výstředností umějí prodat), víme, komu se zaprodal jaký fotbalista, víme, kdo a kde si nechal udělat plastiku, víme, na co zas máme v politice nadávat, a tak dále, a tak dále. Jsme zamořeni tunami informací, obratně zpracovanými médii. Nemusíme otáčet stránky, nemusíme se namáhat něco hledat, stačí kliknout, stačí svým televizním ovladačem volit zábavu dnešního dne. Stačí tak málo, abychom byli spokojení! A abychom si mysleli, že víme.

Kam se poděly letní večery nad knihou?

Kdy tak daleko v našich myšlenkách nedočkavě pískala konvice s vodou na kávu a my ne ne se odtrhnout od právě rozečtené knihy, od obláčku fantazie, který se vznášel všude kolem nás. V tichu samoty, v osobním světě vědění a intelektuální náročnosti – tak moc jiné od toho mediálního brainwashingu… Stačila nám dobrá kniha, káva a jakési pohodlí vlastního nitra. Soustředěnost, touha vydat se se svým hrdinou kamsi do neznáma. Proplouvat řádky a nechtít nic. Jen cítit proud příběhu a doplout s úsměvem až na konec. A přemýšlet. O konci hrdinů, o autorovi, o sobě. O životě. O jeho pravých hodnotách. O tom, co pro nás napsali jiní a co my kolikrát tak sprostě setřeme pohledem realisty, když kolem knihovny procházíme do internetové kavárny. Do hospody, do parku, tlachat o zbytečnostech a zapomínat, tak moc zapomínat, kdo byl Galsworthy, Fromm, Márquez, Rimbaud…

Kam se poděly ty naše letní večery nad knihou? Nejspíš zemřely někde pod zvuky večerní ulice. S ukřičenými bezduchými lidmi vracejícími se z hospody, s puberťáky pasujícími techno za jedinou spásu jejich nepochopení, s hlukem aut, motorek, televizí a rádií, diskoték a s tolika a tolika hyperaktivním křikem dětí, kterým nikdy nikdo nedal knihu, aby je utišil a ukázal ten správný směr.

Dokážeme to ještě vůbec? Najít si tiché místo a… na prahu večera otevřít knihu, upít z kávy fantazie a unášet se do světa nevyčíslitelných hodnot jen za zpěvu ptáků místo rádia? Jen za tlukotu vlastního srdce a s úsměvem na tváři?

 

Pojďme si číst a objevovat staré světy, tenhle už pro nás nikdo neztiší. Nebo snad jednou – naposledy – až se konečně setkáme s Galsworthym, Frommem, Márquezem a Rimbaudem…

 

Foto: goldenbookwyrm.wordpress.com

Líbí se mi stránka Studentpoint

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail

Autor článku: Jarmila Flaková