…

Můj život jako klip

Recenze výjimečného filmu Klip (2012) Maji Milos.

Kultura
Recenze výjimečného filmu Klip (2012) Maji Milos.

Mladá srbská režisérka Maja Milos (1983) natočila jako svůj debut generační drama Klip o každodennosti party srbských teenagerů, sestávající z klasického pendlování v kruhu domov-škola-diskotéka. Na rozdíl od „krotkých“ generačních filmů se její dílo (jež získalo hlavní cenu na festivalu v Rotterdamu) může pochlubit kontroverzními prostředky dosaženou jednotou – tou jednotou je přesun lidské intimity do veřejné sféry, což není jen tématem filmu, ale i všudypřítomným prvkem jeho audiovizuálního stylu. Výchozí tezi režisérky, že kolektivizace lidského soukromí pramení ze současného mediálního boomu, doplňují erotické a pornografické záznamy intimních chvilek protagonistů, pořízené metodou „Do It Yourself“ na mobilní telefon a neskrývající před zraky diváků prakticky nic.

Trocha dekadence

Životní rutina patnáctileté Jasny (Isidora Simijonovic) není moc komplikovaná – v sámošce nakrást alkohol, natlačit se do něčího bytu („Kdo má ty narozeniny?“ „Nevím.“), sjet pár lajn koksu, příležitostně tam někomu pokouřit před kamerou a zatrsat si na nějaké popovky, co by odmítl zpívat snad už i Gott. Když doma máma prudí, že otec umírá na rakovinu a že je třeba přiložit ruku k pečovatelským povinnostem, zavře se Jasna do svého pokoje, aby mohla nafotit nové akty a hodit je na web jako upoutávku na svůj status nezadané princezny. Právě v okamžicích konfrontací Jasny s jejími rodiči cítíme ten mílový posun: jak došlo během jediné generace k tak šílené změně v lidských hodnotách a k takové degeneraci sociální inteligence, se kterou se dnes a denně setkáváme, zatímco dříve se nedrala na povrch tak agresivně? Nejde tu o vtipné scénky založené na klišé puberty jako „prokletého věku, který přejde“ a rodičovství jako „dusivé starostlivosti“. Všechny děti jako by zde zachvátila civilizační nemoc, proti níž je generace jejich rodičů tak nějak přirozeně imunní – nemoc „tekuté modernity“, jíž definuje digitální existence on-line s přístupem ke všem včerejším tabu a nepřetržitý kontakt s mobilním telefonem, jehož funkce záznamu proměňují naše životy ve spektákl pro druhé. Klip spojuje do zcela nového tvaru živelnost filmů o problematické mládeži (Kids) s filozofičností filmů o současné mediasféře, která činí z intenzity a autenticity lidského života nezúčastněnou, rozostřenou, roztřesenou audiovizuální reprezentaci a pojem přátelství převádí do podoby kartotéky kontaktů neznámých sdílečů soukromí (The Social Network). Výsledkem je portrét koncentrovaného zoufalství, kdy vrcholem Jasnina blaha je výměna telefonních čísel s chlapcem jejích snů, euforicky dovršená tancem – ani ten anál s ním nebyl tak příjemný jako konečné získání kontaktu na něho.

Klip.

Špetka sociologie

Klip – stejně jako např. nedávný art-film Láska a modřiny (2011) – s sebou nese i téma rozporu mezi domnělými úspěchy feministického boje (díky němuž je žena západního světa již svobodná, emancipovaná bytost) a realitou (když se žena beznadějně zamiluje, stává se sexuálním otrokem bez šance na „něco víc“). Klip je především tragédií dobrovolné pouti zamilované dívky za totálním podvolením se chlapci, pro něhož jsou ženy jen internetovým masturbačním materiálem a žádná živá zkušenost na tom patrně už nic nezmění. Když hlavní idol dívčích srdcí Djole (Vukasin Jasnic) zjistí, že získat Jasnu bude snadné vítězství, šňůra pornografických scén mezi nimi ustaví vztah pána a nevolnice, která se neváhá stylizovat do psí role a nechat se jako pes vodit po bytě s opaskem kolem krku. Je to Jasna, která Djoleho opakovaně vyhledává a stává se v očích diváků směšnou, sebeponižující se troskou bez kousku důstojnosti – její motivací je pochopitelně láska, ale ta vede jen k bezradným, absurdním pokusům ji vyjádřit. 

Protože emoce jsou ve společnosti tabu, nemůže se Jasna v kruhu svých přátel shodit jejich vyjádřením. Když tuto bariéru Jasna překročí vyznáním lásky a větou „udělala bych pro tebe všechno“, doslechne se jen, že by mohla lépe kouřit. Ne nadarmo se emoce v Klipu sdělují gestickými náznaky odkoukanými z pornofilmů nebo imitací zpěvaček, které založily svou image na vyzývavosti a boření tabu, protože přirozený způsob projevování emocí jako by nedokázal nikdo číst. Musí se kódovat do exhibičních póz. Klip je těžce bizarní, ale přesnou sondou do komunikačního kodexu teen generace, v němž je nemožné najít nějakou osobitost, která by neměla vzor v médiích. Je třeba dodat, že tři roky připravovaný scénář filmu se opírá o důkladný sociologický výzkum životního stylu srbské mládeže, na němž autorka participovala. Stejně tak neherci v dětských rolích ztvárnili své blížence dokonale, s oporou ve svých každodenních zkušenostech s prostředími periferie a střední školy. Platí to především o představitelce Jasny, jejíž kreace dívky tvrdě narážející na komunitou vynucené meze svého sociálního statusu teenagerky (syntetická krása, přehled ve značkové módě, póza lhostejnosti, ale nic víc) nemá obdoby.

Klip.

Minulost a budoucnost

Klipu nechybí ani historická perspektiva (fotoalba rodičů, kteří pamatují ještě Polaroid, což byl zcela jiný, estetičtější, nákladnější a tedy selektivnější modus zachycování soukromí), ani katastrofická vize budoucnosti. Jasna má krom svých aktivit i povinnosti – studuje, aby se z ní jednou stala sociální pracovnice a v rámci školní praxe navštěvuje dětský domov. Mnohem mladší děti, s nimiž musí trávit čas, mají k jejímu překvapení zcela identický žebříček hodnot, jemuž vévodí mobil, a jsou v komunikaci mezi sebou i směrem ke starším neméně otrlé. Jasna v nich nemůže nepoznat mladší verzi sebe samé. V roli pečovatelky těchto dětí si patrně dokáže představit absurdní budoucnost, v níž bude každé dítě už od prvního kontaktu s okolním světem beznadějně kontaminované jeho povrchností. Možná tato jen naznačená vize spustí její nevolnost (i zvracení zde má svůj význam) a přesun filmu do zcela nové, psychologičtější, sebereflexivnější roviny. 

I když může Klip působit jako koktejl laciných atrakcí, jeho tematická bohatost, sociologická trefnost a psychologické jádro tyto pornografické atrakce ospravedlní jako podstatu generační duše. Klip nelze než doporučit jako originální posun žánru generačního dramatu i jako schopnost vidět lidi optikou jejich vlastního technologického arzenálu – skrze displeje mobilních telefonů, které převádí syté barvy života do zrnité, vybledlé digitální kopie, která je vlastně trapná. Je to zamyšlení o lákavosti snadno dostupných médií, která umožňují vyjádření kdejaké nezralé existenci a vede nás k vyhlídce primitivnějších zítřků, v nichž z teenagerů zůstanou teenageři i v „dospělosti“, a z nichž vymizí jakákoli lidská individualita.

Klip.

Hodnocení 100 %

Klip (Srbsko, 2012)

Scénář a režie: Maja Milos

Kamera: Vladimír Simic

Hrají: Isidora Simijonovic, Vukasin Jasnic, Sanja Mikitisin, Jovo Maksic, Sonja Janicic…

Délka: 100 minut

 

Foto: artcam.cz, kviff.com

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail

Autor článku: Tomáš Gruntorád

Zapoj se do diskuze