…

Jak vnímá holocaust Dítě s hvězdičkou?

A může být takový komiks vážný stejně jako nešťastné období, do kterého je zasazen?

Kultura
A může být takový komiks vážný stejně jako nešťastné období, do kterého je zasazen?

V jedné z předchozích recenzí jsme si představili íránskou autorku Marjane Satrapi. Ta ve své komiksové knize zpracovala vcelku bezútěšnou cestu dějinami Íránu – z autobiografického pohledu malého děvčátka, sebe. Jaké to je, nechat na sebe působit řadu převážně tmavých obrázků doprovázených krátkou a jasnou přímou řečí z úst kreslených hrdinů? Je to smutné, zamyšleníhodné a alarmující. V knize Marjane Satrapi šlo o Írán, s Marcem Lizianem a jeho spolutvůrci se ocitáme ve Francii. V době, kdy Židé začali nést úděl nechtěných. Kdy čelili ústrkům, nenávisti a ponížení. Ale to bylo ještě to nejmenší…

Je zlo ten nejlepší učitel?

Podobně jako malá Marjane vypráví nám i babička malé Elsy, jak se jí tato krutá doba dotkla, když byla také ještě docela malé děvče. Malé, nechápavé. Děvče, co musí být zticha a musí poslouchat. Děvče, co je tak moc spoutáno strachem, ale přesto plné naděje, že se ještě někdy setká se svými rodiči. Je to vzácný pohled dítěte, které je tolik citlivé a vnímavé, které ví, že musí poslouchat, aby si zachránilo vlastní život. A aby si ve zdánlivém bezpečí venkova ukrojilo alespoň trochu z doposud obyčejných radostí.

Je neskutečné, jak moc dává zlá doba dětem dospět, jak moc jim bere dětství. Jde o holý život, a tak není čas zdržovat se zažitými pravidly pro určitý věk. Změníme jí identitu, odvezeme ji, schováme a budeme doufat, že ji ani nás nikdo neudá. Taková byla doba, na kterou by se nemělo zapomínat. Protože jak zní úvodní citát knihy: „Ten, kdo zapomíná na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít.“ Pronesl ji Primo Levi a my mu musíme dát za pravdu. A také musíme doufat a snažit se, aby se žádný tak krutý příběh už v budoucnosti neopakoval. Zní to jako fráze, vím. Ale přesto v různých končinách naší země běží to samé, jen daleko od hledáčku médií, jen možná v menších měřítkách. Ale co jsou v počtu lidských životů „menší měřítka“?

Ale mně to vůbec nevadilo.

Šest miliónů Židů a rána v srdci těch přeživších, zrůdnosti nacistického režimu, to všechno je zobecněná vizitka Adolfa Hitlera.

Maminko, zůstaň!

Moc nám nedochází a je těžké si představit, jak se asi v oněch zlých časech musely cítit právě děti. Když byly odtrhávány od svých matek, od rodin, kdy čekaly, že je to jen na chvíli,  na skok, na okamžik… A proto si říkám, že právě takováto kniha s obrázky, s citem v jejich provedení a s jasnou dějovou linií, která čtenáře nezavalí historickými fakty nebo počtem obětí, je tou pravou knihou pro menší čtenáře. Nemůžeme je neustále bavit veselými komiksy a knihami plnými fantaskních příběhů, které je ničemu z historie nenaučí, musíme je vzdělávat, učit uvědomělosti – a obzvláště v těchto bohužel nešťastných historických meznících.

Máme tu malou, ale silnou hlavní hrdinku – dítě se šerifskou hvězdičkou – jak jí bylo milosrdně svým otcem namluveno. Tak ji nechme vyprávět a ukazovat svůj kalný svět, který se chvílemi uprostřed, ale především na konci tak nějak prosvětlí. Moudrostí, nadhledem, ale hlavně tou vnitřní silou, kterou v ní po desítkách let bude potřebovat její vnučka.

Ukázky z knihy:

Co jsem provedla, že se na mě paní učitelka tak zlobí?„S tebou už si taky nikdo nechce hrát?“

„Dokonce mě dali ve třídě úplně dozadu.“

„Mě taky.“

„Myslíš, že je to kvůli té naší šerifské hvězdě?“

„Ale… co to plácáš?“

„Dobře víš, že to není žádná šerifská hvězda! Je to hvězda Davidova. Aby bylo vidět, že jsme Židovky. A tady už Židy nemají rádi.“

 

„Kdo mi řekne, kolik je čtyři plus sedm?“

Nechápala jsem, proč když jsem Židovka, jsem najednou jiná než moje spolužačky.

„Duňo, dej tu ruku dolů! Mluv ty, Kateřino.

A potom…

„Výborně!“

…Proč si tatínek vymyslel tu pohádku o šerifech?

Navíc šerifové ve Francii nejsou.

 

„Než tatínek zandal víko, řekl mi, abych se nehýbala. Dokud pro mě nepřijdou. Maminka mi pořád opakovala, jak moc mě má ráda, až jsem měla strach. A pak… mi tatínek taky řekl, že mě má moc rád a že jsem jeho zlatá holčička. Taky jsem jim chtěla říct, že je mám moc ráda, moc, moc, moc…“Jsem tady! Neboj se. Poznáváš mě? Jsem sousedka zdola.

„Ale neměla jsem čas.“

 

Ukázka z dodatku autorů:

„Doufejme, že svědectví, které vypravuje Duňa své vnučce v Dítěti s hvězdičkou, probudí v mladých lidech touhu bojovat proti nespravedlnosti a zvůli a nedovolit, aby se ještě někdy někdo pokusil vyhubit celý národ a aby došlo k zavraždění 11 400 dětí, které žily ve Francii během druhé světové války.“

 

 

Jak vnímáte toto kalné období dějin vy? A čtete vůbec knihy s touto tématikou? Diskutujte v komentářích pod článkem nebo na našem Facebooku.

 

Liziano Marc, Loϊc Dauvillier, Greg Salsedo – Dítě s hvězdičkou. 1. vyd. Praha: Albatros, 2012. 78 s. ISBN 978-80-00-03038-8. 

 

Foto: Jarmila Flaková, StudentPoint

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail

Autor článku: Jarmila Flaková

Zapoj se do diskuze