…

Tomáš Vaněk: O roli Raula jsem ani nesnil!

S Tomášem Vaňkem, hvězdou Fantoma opery a RENTu, nejen o roli vikomta de Chagny a Markovi Cohenovi.

Kultura
S Tomášem Vaňkem, hvězdou Fantoma opery a RENTu, nejen o roli vikomta de Chagny a Markovi Cohenovi.

Hrajete od sedmi let, jaké byly vaše herecké začátky?

Opravdu od sedmi? Strašně rád bych si vzpomenul na úplně první okamžik, kdy jsem se postavil před publikum. Není to poprvé, co nad tím přemýšlím, ale bohužel si to nevybavuji. První vzpomínka, kterou mám, je z představení pohádky dramatického kroužku základní školy v Jivině, ani nevím, jestli mi bylo sedm, nebo víc. Už si nevzpomínám, co konkrétně jsme hráli, ale mám před očima obraz, kdy stojím vepředu na forbíně jako vypravěč a vedle mě se odehrává loutkové divadlo. Strašně jsem se klepal nervozitou a každou chvíli zapomínal text.

Nepocházíte z herecké rodiny. Co bylo pro vás prvním impulsem, že se chcete stát hercem?

S mamkou jsem chodil do divadla opravdu odmala, bavilo mě a pořád jsem si na někoho hrál, ale vážně přemýšlet nad tím, že bych mohl být hercem, jsem začal po návštěvě inscenace Slaměný klobouk v Divadle Na Fidlovačce. Tenkrát, už mi bylo asi dvanáct, jsem poprvé dostal obrovskou chuť být s těmi lidmi na jevišti. Byl jsem naprosto okouzlený atmosférou, profesionalitou herců a vtipem celé té hry. Od té doby jsem se postupně začínal rozhlížet, jaké cesty by tam mohly vést. A ještě v poslední třídě základní školy jsem se přihlásil do Dětského studia v Městském divadle v Mladé Boleslavi pod vedením Luďka Jiříka. Tam jsem dostal úplně elementární základy herectví a zjistil, že mě to opravdu baví. Navíc, velmi brzy si mě všiml tehdejší umělecký šéf divadla pan Josef Kettner, pozval mě na konkurz do své připravované inscenace Tylovy Tvrdohlavé ženy a vyšlo to. Nakonec jsem na scéně boleslavského divadla strávil dalších šest let a poslední představení hry Manželství po italsku jsem dohrával už v prvním ročníku na DAMU.

Stejně jako vy se jmenuje jeden slavný rakouský hokejista. Jaký máte vztah ke sportu?

Ano, a například i jeden významný výtvarník, současný rektor AVU. Ale k tomu vztahu maximálně rekreační. Moje práce je sama o sobě někdy tak fyzicky náročná, že nemám většinou potřebu dalšího pohybu. I tak si ale jdu občas někam zaběhat, protáhnout se, vyvětrat hlavu. Dřív jsem hodně jezdil na kole a už dlouho uvažuji nad tím, že bych si pořídil koloběžku, uvidíme. Jinak třeba miluju jízdu autem, což tedy moc nesouvisí s aktivním sportem, ale tak… taky šlapu na pedály. (smích) To je tedy co do aktivity. A hokej je rozhodně můj nejoblíbenější zimní sport… v televizi.

Máte vystudovanou činohru na DAMU, jakou rolí jste absolvoval?

V Disku jsme jako ročník nastudovali čtyři inscenace, ale vybrané absolventské role jsem měl jen ve dvou z nich: první byl Alexej Bulanov v Ostrovského Lese v režii Daniela Hrbka. Na tu postavu a práci vůbec vzpomínám asi nejradši. Ta hra nám velmi sedla a byla i úspěšná. Druhou příležitost jsem dostal jako farář Lutz Hirsch v inscenaci Hosté od Olivera Bukowského a v režii Štěpána Pácla. Ještě dnes vysypávám hlínu z uší z toho, jak mě v každém představení jako mrtvého a skoro nahého pohřbívali do skutečné zeminy. (smích) Krásné vzpomínky, obě ty role měly společnou jistou ironii a komičnost, což jsou polohy, do kterých se pouštím velmi rád.

Činoherních příležitostí jste zatím moc nezískal, kde jste začal zpívat?

To zní skoro jako dvě otázky… Myslím, že všechno je tak, jak má být. Chtěl jsem sice hned po škole někam do angažmá, k tomu nás i víceméně vedli, ale v tu dobu mě to nikam nenasměrovalo. Soustředil jsem se tedy na přípravu svých vlastních projektů. V prvním roce po škole jsem dostal velkou tvůrčí nabídku z televize a spoluzaložil divadelní spolek, ovšem nakonec ani jedna z těch věcí nedopadla. Zůstal jsem tzv. na volné noze, což znamená být odkázaný jen na to, co jsem sám schopný vyprodukovat nebo do čeho se zrovna komu hodím. Není v tom moc systém, i když se přeci jen vždy snažím reflektovat, odkud kam se posouvám. Mám teď období plné práce a je jedno, jestli více muzikálové, činoherní, filmové, televizní, rozhlasové a já nevím, jaké ještě. Na čem mi opravdu záleží, je, abych se v tom cítil dobře a mělo to jistou úroveň. A konečně k tomu zpěvu. Zpívat jsem začal také dost brzy, stejně jako hraní mě i zpěv bavil už od dětství. Odmala jsem se učil na klavír a zpíval si přitom. První setkání s opravdovou školou zpěvu ale přišlo mnohem později, a to když jsme v boleslavském divadle nastudovávali swingový muzikál Josefina. Tam jsem se poprvé potkal s režisérem Radkem Balašem a jeho ženou Janou, která je korepetitorkou a sama zároveň skvělou zpěvačkou. Bylo to jistě osudové setkání, později jsme se totiž potkali ještě na několika workshopech, při přípravě muzikálu Já, Francois Villon v Divadle Na Jezerce a naposledy na Antoinettě.

Vaším prvním muzikálem v Praze byl Já, Francois Villon. Do Francie jste zavítal ještě v dalších dvou projektech. Byl jste někdy ve Francii osobně?

Dvakrát jsem přes ni jel, jednou letěl, ale nikdy se tam ještě nezastavil. Každopádně cítím velkou naději, že bych to mohl už brzy napravit.

V Antoinettě hrajete zápornou postavu. Hraje se vám líp než všichni ti pozitivní princové?

Já si nemyslím, že je záporná. To pro mě asi není žádná postava z těch, co jsem hrál, ať už byli jakéhokoliv charakteru. Drouett v tom, co dělá, vidí jediné možné řešení. Je jistě frustrovaný, ostatně jako většina společnosti v té době, proto také dojde k revoluci. Ale můžeme říct s jistotou, která strana z těch, které proti sobě bojují, je ta špatná? Já bych třeba klidně řekl, že je to ta palácová garnitura, královský pár. Ta revoluce jistě nepřišla jen z nějakého rozmaru lidí, muselo se jim v té době žít nepředstavitelně hrozně. Pokud máte na mysli konkrétně scénu, kdy si veškerou svou zlost Drouett vybije ve vězení násilím na královně a jejích dětech, tak to ano, tam bych ho fackoval. Ale stejně tak jako žádná záporná postava není čistě záporná, tak ani pozitivní princové nejsou vždy jen pozitivní. Nikdy jsem takového nehrál, každý z nich měl pokaždé třeba jen malou vadu na kráse…

Tomáš s Míšou Gemrotovou jako Raul a Christine v muzikálu Fantom opery (Michaela Feureislová).

Jaký máte vztah k opeře?

Rád si poslechnu vybrané operní árie. Jsem členem Společnosti Zdeňka Fibicha a jednou za čas si zahraji v nějakém koncertním melodramatu, což je sice jiný žánr, ale v rámci té práce, i pro zajímavost, se zorientovávám a poslouchám různá další, i operní, díla daných autorů. Mám rád například Janáčka napříč vším, co udělal, ale čistě na poslech, nebo Prokofjeva, například Lásku ke třem pomerančům. Na opeře v divadle jsem byl ovšem asi dvakrát v životě. Měl jsem smůlu, že jsem asi zrovna na poprvé viděl podle mého soudu hodně nepovedenou inscenaci, strašně mě to odradilo na dost dlouhou dobu. Podruhé to bylo o něco lepší. (smích) Nebylo to naposledy, co jsem viděl operu, jenže pak už jen ze záznamu, například v televizi. Tak jako tak, dívat se na ni moc nevydržím. Fantom opery se tomu svým stylem jistě velmi blíží, především i díky tomu, že je tam hodně scén, kdy se hraje tzv. “divadlo na divadle”, ale klasická opera ani opereta to není.

Čím jste podle Vás oslovil A. L. Webbera, abyste roli Raoula získal?

Já jsem s ním bohužel osobně nemluvil…

Ale slyšel Vás, ne?

Věřte, že to nevím. Samozřejmě, vše se schvalovalo v jeho agentuře v Londýně, ale jestli sám Lloyd Webber, to nevím. Žádnou zprávu, vyjádření, jsem přímo od něj nedostal. Ale vím, že během příprav nad samotnou produkcí oko držel. A i nyní po premiéře, jednou za čas, přijíždí kontrola z Anglie.

Raoul a Fantom jsou asi sny každého muzikálového herce. Snil jste i vy o téhle roli?

Nesnil, protože jsem si nikdy nedovedl představit, že bych to mohl hrát. Navíc, radši už dnes sním o něčem úplně jiném než o rolích.

Dřív jste se objevoval spíš v komorních projektech. Jaké bylo pro Vás naskočit do takové obrovské věci, jako je Fantom opery?

Fantom je určitě v kontextu současného muzikálu po všech stránkách stále nejnáročnější kus, s jakým se můžete potkat. Jinak co se velikosti té produkce týče, jde jen o to se tomu přizpůsobit. Na to jsem ale celkem zvyklý. Takže například i když už jsem i s velkým jevištěm zkušenosti měl, s takhle velkým ne. Pak jde o to zvolit k tomu adekvátní výrazové prostředky, i já zde musím být ve všem o něco větší. Navrch to musím dát dohromady s velmi složitou technickou stránkou celé inscenace, výprava je skutečně ojedinělá, megalomanská. A jestli mě něco překvapilo, pak právě tohle. Nikdy předtím jsem si nemusel opravdu každou vteřinou hlídat, jak na jevišti, tak v zákulisí, jestli kolem mě něco projíždí, vysouvá se, odklízí nebo připravuje. Každý kout toho divadla je neustále v pohybu, a jestli na jevišti vidíte desítky účinkujících, tak vězte, že za těmi kouzelnými černými šálami je jednou tolik dalších pracujících, kteří se starají o to, aby to celé šlapalo. Změny scén jsou často skoro jako filmové střihy, a ne divadelní přestavby. Vyžaduje to 200% nasazení po celou dobu představení, protože když na chvíli jen trochu povolím, minimálně podehraju, přestanu diváka zajímat. Začne se rozhlížet okolo, protože mě ta dekorace, výrazné kostýmy, okamžitě pohltí. Myslím, že to není výjimečné jen pro mě, ale bylo by to výjimečné pro kohokoliv jiného. Každopádně si to užívám. A další věcí, která plyne z toho, že jsem dostal hlavní roli v nejúspěšnějším světovém muzikálu, je, že mě najednou registruje mnohem více lidí než kdy předtím. První, méně podobný zájem jsem zažil naposledy, když běžel v kinech film Gympl. Ale to, aby mi teď obden někdo psal v souvislosti s tím, že mě viděl ve Fantomovi, dokonce i ze zahraničí, je pro mě úplně nové. Zatím je to ale spíš příjemné.

V Čechách se úspěch moc neodpouští. Setkal jste se s nějakou negativní reakcí?

Naštěstí jen výjimečně, ale setkal. Je mi ovšem jasné, že musím počítat se vším. Pokud tedy mluvíte o negativních výlevech na jakýsi můj “úspěch”, tak těm nevěnuji skoro žádnou pozornost, pokud se ke mně dostanou. Jejich původ je většinou v závisti a tu já ignoruji, sám v sobě ji potlačuji a snažím se to vštěpovat i svému okolí. V případě, že je to anonymní reakce, navleču hroší kůži a je to. Když se ale objeví někdo v mém okolí, a to se, jak běhám z divadla do divadla, prostě někde vyskytne, může to být složitejší. I mezi kolegy, co si budeme nalhávat, nejen herečky to tak mají, to úplně vždy nemusí klapat. Poznal jsem to zblízka a intenzivně snad ale jen jednou v životě, což je v porovnání s těmi dobrými vztahy víc než v pohodě. Když vím, že ten člověk má se mnou problém, a ten problem je v něm, je tam třeba nějaká frustrace, já se přes to celkem rychle přenesu, ale ani za dlouhou dobu si ho sebelepším chováním úplně nezískám.

Ve Fantomovi se opět setkáváte s Monikou Sommerovou. Vyhovuje vám jako jevištní partnerka?

Víc než to, já jsem z ní nadšený. Nejen na jevišti, ale hlavně ji mám velmi rád jako člověka samotného. Pamatuju si naše začátky v Semaforu. Ona byla v divadle jako herečka asi poprvé, možná že předtím měla nějaké menší zkušenosti, ale v Semaforu dostala hlavní roli v muzikálu Sedmero havranů. Nevěřil byste, jakým vývojem během toho zkoušení a následných repríz prošla. A když jsem ji po čase potkal na zkouškách Fantoma, kam mě mimochodem přivedla ona, a za to jsem ji vděčný, tak už byla zase o několik levelů výš. Má velký talent a obrovsky na sobě pracuje. To, jakým způsobem podává Christin ve Fantomovi, je srovnatelné s těmi nejlepšími výkony ve světě.

Co podle Vás diváky na Fantomovi nejvíc láká?

Jednoznačně Webberova naprosto fenomenální hudba  vůbec ne jednoduchá, ale přístupná všem. Mnoho z těch písní je navíc dnes už natolik známých a slavných, že by mě určitě jako posluchače lákalo slyšet je živě, tomu se totiž nic nevyrovná. Na pohled je zase Fantom velmi magický, plný kouzel, výjimečně výpravný, po chvíli máte skutečně pocit, že jste se ocitli přímo v Paříži roku 1881. A sám příběh jistě láká tématem známého milostného trojúhelníku, kdy se znetvořený fantom, k jeho smůle ale i Raoul, nový majitel opery, snaží získat mladou zpěvačku Christine. V Londýně už na to lákají nepřetržitě bezmála třicet let. To, myslím, mluví samo za sebe. Naše inscenace je ale navíc úplně originální, není to replika původní londýnské, tak jak se to většinou dělá, i když ctí to nejlepší z ní. I to je například velmi zajímavé pro fanoušky. Řada z nich se přijíždí na naši verzi podívat ze všech koutů světa.

Jaký je váš nejoblíbenější moment z Fantoma? Pro Vás jako Raoula?

Já ani nevím. Mám tu inscenaci opravdu rád od začátku do konce.

Mnoho povyku pro nic! (Viktor Kronbauer).

Kromě nestárnoucí klasiky, jako je Fantom, hrajete i Marka v Rentu. Které to téma Rentu je pro Vás nejvzdálenější? Co byste nikdy řešit nechtěl?

Rozhodně bych nikdy nechtěl prožívat drogovou závislost. Vím, jak to může být pro člověka zničující, dostat se z toho je většinou nepřekonatelný a doživotní problém. Měl jsem kdysi kamaráda, začínal trávou, tenkrát se kouřila na každém rohu, a možná i dnes, nevím. Každopádně u ní většina z těch, co jsem znal, končila. On ale ne, ze dne na den se po něm slehla zem, ztratili jsme kontakt. Až po čase jsem zaslechl, že mu tráva přestala stačit a přešel na pervitin, heroin, kdo ví, co všechno. Občas jsem zaslechl, co se s ním děje, neztratil se úplně, šel i na léčení… a po strašně dlouhé době jsem ho nedávno potkal osobně… ležel na ulici. Ach jo, je mi zle, když na to myslím. Totiž, i kdybych tohle řešit chtěl, tak to nevyřeším.

V Rentu se také hodně řeší předsudky. Pomohl vám Rent zbavit se jich?

Nemyslím, že se právě v Rentu řeší nějaké předsudky, naopak, ty se teprve objevují v konfrontaci hry s divákem, který si je může vytvořit. Já jsem nikdy například vůči homosexuálům obecně nic neměl, ani předtím. Ale je fakt, že díky Rentu jsem v tomto směru ještě víc pochopil, utvrdil se v tom a víc si za tím stojím.

Při LaVie Boheme připíjí Mark na spoustu věcí. Na co byste si s ním přiťuknul vy?

Na život plnej nápadů, jak z mála stvořit mnoho, na touhu chtít se vždy vyjádřit a jen proti proudu jít, jak blázen žít, šílet, řvát. Na mezilidský styky, na dychtivost bejt viděn, na noc i den. Na to, mít, jen co máš, prdět vždy na každej řád. Na fakt, že pravda, ať chceš či ne, je lež. Na klid, na to, nahlas klít a trčet ze všech řad. A bejt pro jednou jen svůj.

Rent otvírá spoustu témat, která jsou pro dnešní (vlastně jakoukoliv) společnost tabu. Které tabu byste rád na jevišti rozkryl Vy?

Mám pocit, že v dnešní společnosti se jako tabu dá označit opravdu už máloco, alespoň v té, ve které se pohybuji já. Mluví se snad už o všem. Jediné, co mě napadá, je téma smrti. Bavit se o tom, kdo kdy zemře, je prostě asi stále nevhodné. Je to totiž neprozkoumané, alespoň ne tedy nějak oficiálně. A co neznáme, toho se většinou bojíme a nemluvíme o tom. Na jevišti bych se to tedy rozkrývat určitě nebál.

Zahrál jste si Lenského v melodramatu Evžen Oněgin. Stejně tak jste měl k přijímacím zkouškám na DAMU připravený monolog Trepleva od Čechova. Máte rád ruskou klasiku?

Ano, velmi. Čechov, to byl s jistotou vůbec jeden z nejlepších divadelních autorů, kteří kdy po světě chodili. On ve svých dílech dokázal obtisknout vždy celého člověka, jeho šíři i hloubku a vůbec popsat fungování tohoto světa.

Máte mezi Čechovovými postavami nějakou oblíbenou, kterou byste někdy rád ztvárnil na jevišti?

Jednou za čas mi provrtává hlavou právě Treplev z Racka. “Nové formy potřebujeme,” říká. Tuhle větu já si často opakuji, spíš v duchu, při různých příležitostech a v různých svých významech. A ano, je to asi moje nejoblíbenější Čechovova postava, takže bych si ji i někdy rád zahrál.

První, a hned hlavní činoherní roli po ukončení DAMU jste dostal v komedii Mnoho povyku pro nic na Shakespearovských slavnostech, takže nemáte volno ani přes léto. Jak relaxujete?

Já mám jako jediný v Povyku alternaci, střídám se v roli Claudia s Radúzem Máchou, takže celé léto tím určitě nestrávím. Ale i kdyby, tak jsem si naordinoval poměrně dost volna v tomto období. Můžu si to teď dovolit, mám v průměru tři volné dny každý týden. Nevím, jestli vám to přijde málo, nebo moc, ale pro mě to je něco úžasného. Minulý rok jsem pravidelně zkoušel v divadle dvě inscenace najednou. Nemám to rád, protože se těžko soustřeďuji na obě práce zároveň, ale prostě se to tak sešlo. A když jsem jednu odpremiéroval, hned začalo zkoušení další. Od ledna do prosince, bez přestávky, bez dne volna. Do toho jsem natáčel, daboval, ke konci roku se navíc ještě rozhodl chopit produkce prosincových představení Rentu. Všeho už jsem měl víc než nad hlavu, a i tělu se to přestávalo líbit. Byl to neskutečně krásný rok, ale řekl jsem si, že příští bych se rád zaměřil zase jiným směrem. A zatím se mi to daří, hned v lednu se mi povedlo s kamarády, kolegy vycestovat do Londýna, což jsme si všichni obrovsky užili. Tak mě to nakoplo, že jsem se rozhodl tento rok věnovat cestování více, klidně sám. Pokračoval jsem do Frankfurtu nad Mohanem a zrovna teď si plánuji právě tu Francii. Takhle svobodné období jsem doteď nezažil a moc si to užívám, i pro mou práci je to velmi inspirativní. A pokud zrovna necestuji někam do zahraničí a chci úplně vypnout, nejradši trávím čas se svojí rodinou. Větší klid než v našem rodinném domě na světě nenajdu.

Jaké pro Vás bylo pracovat s takovou režisérskou legendou, jako je Jiří Menzel?

Jirka Menzl je neskutečně pozoruhodná osobnost. Na prvním setkání mi řekl: “Ahoj, já jsem Jirka…”. Tím mě v první chvíli zaskočil, ale vzápětí uklidnil. Hned jsem vycítil, že spolupráce s touto, jak říkáte právem, legendou bude jedno z nejpříjemnějších setkání mého života. A bylo! Pokud o něm budu ještě chvíli mluvit jako o člověku, tak musím říct, že je to především velký gentleman, kultivovaný, upřímný, obyčejný, neobyčejný, vtipný a má styl, jaký dnes už jen tak u někoho nespatříte. Jako režisér se vás snaží vést, jak sám říká, “lehkou rukou”. Hodně dbal na to, abychom maximálně využili síly slova Shakespearova textu. Maximálně se snažil, aby na zkouškách vládla pohoda, abychom si rozuměli, dává hercům velkou svobodu. Jakmile vycítil, že jsme třeba uvízli někde na mrtvém době, nevěděli, jak dál, než abychom se třeba trochu trápili, řekl: “Pojďte domů, zítra je taky den.” A šli jsme. Moc dobře věděl, co dělá. Ta nevšední pohoda se totiž přirozeně přenesla i na jeviště a vznikla komedie přesně šitá pro letní večer pod širým nebem. Přijďte v létě posoudit!

S Romanem Tomešem v muzikálu Rent ztvárňují chudé umělce (Kristýna Junková).

Nově teď hrajete režiséra v seriálu Svatby v Benátkách. Chtěl byste si tu profesi vyzkoušet doopravdy?

Zatím asi ne. Vím, jak to je těžká pozice. Musel bych se hodně dovzdělat ve všech směrech, a to by bolelo. (smích) Mám k režisérům úctu a myslím, že ještě nějakou dobu vydržím spíš poslouchat připomínky, než je sám dávat.

V seriálu režírujete pořad Kutiloviny. Jste kutil?

Jenom když je potřeba. Ale myslím, že zvládnu spoustu věcí, přeci jen, vyrostl jsem na vesnici. Moji rodiče jsou navíc oba manuálně zruční a odjakživa, když se u nás něco rozbilo, tak byla snaha to opravit, vyrobit tohle a támhleto. Nemůžu ovšem říct, že by kutilství bylo moje hobby.

Hrál jste taky v krátkém absolventském filmu Žena, Bůh a pomeranče. Ztvárnil jste postavu Adama, který, ač to nebylo vyřčeno, byl tím lidským odrazem Boha. Jaký máte postoj k víře a náboženství?

Každý v něco věří, já v sebe a v lidi tady na zemi, ale na někoho, kdo se „schovává mezi mraky“, moc ne. Tím neříkám, že všichni, kteří věří v Boha, mají o něm tuhle přestavu, bude to jistě mnohem pestřejší. Každý jsme trochu jiný, a tudíž i proto věříme v různé věci, jako právě v Boha nebo v několik bohů s různými jmény… Mám mnoho skvělých známých a přátel mezi křesťany, buddhisty nebo židy. Všechno jsou to inspirativní osobnosti, nepřijdou mi divní a oni mi můj ateismus take tolerují. Ovšem, když jsme u toho, opravdu mě trápí, že jsou na světě i lidé, není jich málo, kteří vám svou víru třeba se zbraní u hlavy chtějí vnucovat a brát vám svobodu. Narážím teď konkrétně na ta zvěrstva páchaná ve jménu islámu, o kterých se nyní hodně, a pro mě stále dost málo, mluví. Ta jejich myšlenková ztuhlost je šílená, tupá a velmi nebezpečná, zvlášť v konfrontaci s naší západní laskavostí a optimismem. Například katolicismus prošel k dnešku obrovským vývojem směrem k tomu, co je pro nás dnes ve většině přirozené, a zdaleka už nemá takový vliv na společnost. Zbylo z něj, myslím, to lepší. U islámu je to přesně naopak, je nám příliš vzdálený a vzdaluje se víc a víc. Z hlediska našich hodnot ho nemůžu a ani nechci pochopit. Netesám do kamene, že jsou všichni muslimové stejní, ale jak se ukazuje, těch vymytých mozků je po celém světě asi většina.

Většinou hrajete v historických muzikálech. Jaký máte vztah k historii?

Je potřeba mít přehled a vědět o tom, že tu byl někdo a něco před vámi. Proto, abychom rozuměli sami sobě, musíme se často podívat do minulosti, kým jsme byli před časem, kým byli naši předkové, co nám tu zanechali. Mě samotného to poznávání přímo fascinuje, minulost nebo hlubší dějiny naší rodiny, společnosti, velmi mě zajímá doba od 18. století po současnost celosvětově. Léta, kdy se starý svět pomalu přetvářel v úplně nový díky průmyslové revoluci. To bylo asi největší období změn v historii lidstva. Ale zajímají mě i otázky toho, kam se to všechno bude vyvíjet dál.

Co Vás čeká do konce sezóny?

Už delší dobu plánuji, hlavně proto, že mě k tomu i mnoho lidí vybízí, sólový koncert. Mnohokrát jsem sólově vystupoval třeba s jednotlivými písněmi v rámci nějakého programu, teď bych rád dal dohromady čistě svůj program. Ale má to zatím hrubé obrysy, nevím, jestli to stihnu ještě do konce této sezóny, uvidíme, reálně vidím spíš podzim. Jinak mě například těší scenáristi Svateb v Benátkách. K mému překvapení totiž mojí roli celkem slušně rozepisují do dalších epizod, což jsem vůbec nečekal, když jsem do seriálu naskakoval. Víc už prozrazovat nechci, jsem v tom trochu pověrčivý, dokonce i doma na zdi mám napsáno, abych nezapomněl: “Kdykoliv něco dopředu prozradíš, jde to do kytek!”.

 

Napište nám na Facebook, co ze života Tomáše Vaňka vás nejvíce zaujalo.


Foto: Archiv T. Vaňka

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail

Autor článku: Michal Prax

Zapoj se do diskuze