…

RECENZE: Zrní deskou Jiskřící pokračují v albové krasojízdě

Páté album, pátý zvuk, páté téma. Nová deska kladenského kvintetu Zrní s názvem Jiskřící je skvělým elektronickým pojednáním o rozpadu v jeho globální i osobní rovině.

Blog
Páté album, pátý zvuk, páté téma. Nová deska kladenského kvintetu Zrní s názvem Jiskřící je skvělým elektronickým pojednáním o rozpadu v jeho globální i osobní rovině.

Z buskerů hvězdami

Kapela Zrní vznikla začátkem minulého desetiletí jako přátelské uskupení buskerů z jednoho kladenského gymnázia. Po undergroundových začátcích se jim podařilo získat širší publikum alby Voní a Hrdina počítačový hry jde do světa z let 2009 a 2011.

Za jejich přelomové dílo ovšem platí deska Soundtrack ke konci světa, prostřednictvím kterého kapela svým originálním folk rockem doplněným o obskurní české texty zpěváka Jana Ungera uhranula tuzemskou hudební kritiku i veřejnost.

Ještě větší úspěch zaznamenalo jejich dosud poslední a pravděpodobně nejlepší album, spirituální etno-rockový opus Následuj kojota, který znamenal přechod k velkolepějším skladbám a samplům.

Slavíci z Madridu

Zrní práce s elektronikou chytla a nová deska Jiskřící je tedy provázena výraznějšími i nenápadnějšími samply a pazvuky. Svým nezaměnitelným rukopisem se na tvář LP podepsal i mladý slovenský umělec Pjoni, známý pro svůj temný avantgardní ambient.

Nahrávalo se v Madridu ve studiu, které vyhlédnul producent Ondřej Ježek, a jistá světovost je na desce znát. Po hudební stránce mají skladby mají větší spád a ambici, zachovávají si však popový appeal.

Album jako příběh

Jako každá deska Zrní má i Jiskřící svůj koncept. Tentokrát je jím rozpad a loučení se starými jistotami. Touto tématikou texty reagují na současné dění nejen ve světě, ale také v osobní rovině.

I přes poměrně optimistický konec v podobě euforické hymny „Jiskřící raketa TOTO“ je Jiskřící bezesporu o nejsmutnější album Zrní.

Z lesa do města

Texty Jana Ungera se do jisté míry drží své ztřeštěné tradice. Dá se sice říci, že už nesype jednu nesmrtelnou hlášku za druhou, jako to bylo například na Kojotovi, působí ovšem odvázaněji než kdy dřív.

Kromě dříve nepředstavitelných textů o zfetovaných holkách a smrti Leonarda Cohena zastupuje Ungerovo textařské utržení ze řetězu hlavně energická pecka „Igor Pelech“, odvážná a silně vulgární píseň o sqatterovi závislém na čichání toluenu.

Dá se říct, že se Zrní určitým způsobem svou hudbu přenesli z magického lesa do tvrdé reality betonové džungle s každou její ctností i neřestí.

Rozpad a vznik

Šok z odvahy „Igora Pelecha“ ještě znásobuje jeho kontext v tracklistu, až do osmé písně je totiž deska převážně tichá, smutná a jemná. První skladba „Před náma“ svou neustále kulminující strukturou připomíná „Deště“ z Následuj Kojota a podobně dobře navozuje náladu své desky.

Prostřednictvím zlověstných smyčců, hučící elektroniky, pumpujících bicích a pesimistických veršů se zjevuje beznaděj provázející většinu alba. Druhá skladba „Když se ztratíš“ nabízí o trochu optimističtější pohled na věc a upozorňuje posluchače i na druhou stranu rozpadu.

Zrní si jasně uvědomují, že změna nemusí vždy vést pouze k negativním následkům, naopak může dát vzniknout něčemu novému.

Přátelství laptopu a strun

Vrcholem desky je její nejrychlejší a nejhlasitější píseň, bombasticky dojemné vyznání „Jiskřící bůh láska jest“. Zrní se zde podařilo perfektně skloubit elektronické elementy s rockovou instrumentací a skladba díky zvláštní kompozici baví na mnoho poslechů.

Hlasité části se chytře střídají s těmi tichými a společně dávají dohromady to, co lze s čistým svědomím zařadit mezi ty nejlepší české písně posledních let.

„Jiskřící bůh…” ovšem není jedinou skladbou, kde se elegantně propojuje moderní svět laptopové hudby a starých dřevěných nástrojů. Velmi podobně vše funguje i v již zmíněné „Jiskřící raketě TOTO“, jíž vévodí intimní, samply doprovázená prostřední část.

Celou stopáž písně “Lehko” silně šlapají syntetické taneční kopáky, spíše než chuť tančit ale vyvolávají spolu se skvělou melodickou basou meditativní náladu. Závěrečné akordeonové vyvrcholení vyvolává husí kůži.

I mistr tesař…

Přestože Zrní na celé desce skvěle ukazují svou kreativitu a smysl pro detail, nelze přehlédnout několik slabších míst. Hudebně nejhorším momentem alba je refrén jinak poměrně zajímavé písně „Někde tam venku“, který působí spíše jako některý ze slabších momentů hudebního katalogu kapely Květy.

První dvě písně alba mají předlouhou stopáž, mohou se tedy zdát rozvleklé, a samply, které obsahují, jsou navíc tak prapodivně zmixované, že se občas zdá jakoby do skladby vůbec nepatří.

Jiní, ale stále Zrní

Ač se album Jiskřící pravděpodobně nedočká kultovního statutu Následuj kojota, jde o jednu z nejzajímavějších českých desek poslední doby. Zrní s každou novou tvorbou prokazují, že rozhodně nejsou kapelou, co by ráda stála na jednom, přitom ale stále zůstávají sami sebou.

Zkrátka a dobře, Jiskřící je ambiciózní deska plná svěžích zvuků a nápadů, v hloubi jsou to ale stále Zrní tak, jak je máme rádi. Jenom někdy trochu přisprostlí.

8,4/10

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail
Zapoj se do diskuze