…

Život na koleji… Catch them all! Pokémon go

To, že Ernesto miluje boty, víte z minulého dílu. Má ale rád i jistý druh zábavy, lépe řečeno - miluje jednu hru. Pokémon Go, která všem devadesátkovým dětem připomněla jejich dětství.

Blog
To, že Ernesto miluje boty, víte z minulého dílu. Má ale rád i jistý druh zábavy, lépe řečeno - miluje jednu hru. Pokémon Go, která všem devadesátkovým dětem připomněla jejich dětství.

Jako malí jsme seděli o víkendu ráno před televizí, než se rozezněla znělka Pokémonů. O zhruba 15 let později ta samá znělka, 11 dopoledne (ráno), jazyk angličtina a… stále ti samí Pokémoni.

Bží Pikachu

Ernesto však není už malý kluk, který obdivuje Ashe a a usíná s plyšovým Pikachu. I když jistá sentimentalita se u něj najde, třeba ponožky s tím malým žlutým stvořením, ale to je podle jeho slov (jak jinak) „přece boží“.

Ale tohle už není jen sledování seriálu o sbírání Pokémonů, tohle je tvrdá hra. Ernesto se nazývá profesionálním hunterem. Pohltila ho mobilní hra Pokémon go.

Ani škola ho nedonutí jít ven, jako obsazování stadionu týmu žlutých. To jednou měl jít do školy (kterou má mimochodem jen sudé týdny a jen některé dny) na 8:50. Takže v 8:30 v trenkách vyběhl z pokoje, hodil na sebe ze skříně to první, co tam našel a běžel na MHD.

Vrátil se asi v 14:30. To se zdá jako normální čas pro návrat ze školy. Jenže na otázku, co nového na přednášce řekl: „Jo no, já tam ani nedošel. Šel jsem na poštu a pak jsem si šel na lov a dobít stadiony.“

Dobře zalovit

A válka o stadiony na koleji jde opravdu do extrémů. Výhružky, že vám „cracknou“ účet a nikde si už nezalovíte, jsou na denním pořádku. Ale zase naopak někdy celá hra podporuje soudružnost.

Stejný tým chodí spolu po kampusu a společně dobíjejí stadiony. Když vidí protiútok, odtrhnou oči od mobilního displeje a podezíravě (hlavně nenápadně) prolustrují okolí, kde se skrývají nepřátelé.

Všichni vycházejí do ulic. Vzhledem k tomu, že jim jízda MHD nedovolí „vychodit“ si vejce (zárodek Pokémona, který se vyklube po určitém množství odchozených kilometrů), jdou hezky po svých. Když jsem přijela z víkendu domů, prohodila jsem řeč s Ernestem, jak se měl on.

Ernesto: „Super, bylo krásně. Vyrazili jsme s kámoši na Ještěd.“

Já: „Tak to byl hezký výhled.“

Ernesto: „No, asi jo. My jsme jeli dobít pár stadionů. A dobře jsem si zalovil.“

Líbí se mi stránka Studentpoint

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail