…

Nejlepší příklad interního humoru? Moment, kdy se člověk směje vlastnímu vtipu…

Člověk nemusí být filozof, aby shledal, že celá naše existence je dialog. Dialog s jinou bytostí. Případně dialog s hmotou. Občas to ale přeci jen pajdá… A monology? Mívají většinou tragický nádech…

Blog
Člověk nemusí být filozof, aby shledal, že celá naše existence je dialog. Dialog s jinou bytostí. Případně dialog s hmotou. Občas to ale přeci jen pajdá… A monology? Mívají většinou tragický nádech…

Kavárnohospoda

Sedím s kamarádem v baru. Nebo spíše kavárnohospodě. Zkrátka v podniku. Je to tu pěkný. Ještě se tu může kouřit.

Navíc se nemusíme bát, že až se ráno probudíme, nebudeme mít ani na aktuální číslo časopisu Enigma. To se v kocovině vždycky hodí. Člověk si zkontroluje, jestli nepřipomíná tu obludu, která teď zrovna frčí.

Nadšení

Hovor se v jednu chvíli chce zadrhnout. Následující moment se však z reproduktoru ozývá cosi. To cosi je první písnička ze soundtracku k filmu Amélie z Montmartru. Jsem nadšen.

„Vždycky, když slyšim úvodní song z Amélie… Můžu se roztéct, jak jsem dojatej!“ říkám spolusedícímu nostalgicky.

„Proč?“ odpoví netečně tvář naproti.

„Tehdy to bylo něco! Léto asi tři roky nazpátek. Jo! Tak nějak! No… Před třeťákem na gymplu.“

„A čim bylo tak báječný?“

Po medu…

„Vonělo po medu! Hodně času jsem v tu dobu trávil ve starý partě. Měli jsme se krásně! Jiný drogy než trávu jsme tehdy nebrali. A pili jsme s radostí! Dneska si dám čtyři piva a řeším jen svoje depčičky…“ vysvětluji s rostoucí melancholií.

„Jako třeba teď.“

„Dyť já vím. Ale jednu historku. Takovou kriminální.“

„No jo. Povídej.“

Kamarád se snaží udržet chápavou tvář. Svalstvo mu však cuká.

Koláčky

„Byli jsme takhle na chatě. Právě s partou… No a jednou jsme si upekli trávový koláčky…“ zapáleně startuji s vyprávěním.

„To jste neudělali jednou!“

„Ne jako označení množství daného úkonu, ale času, kdy byl úkon vykonán!“ hulákám na společníka.

„Hm…“

„Po pozření ještě za tepla jsme seděli venku u ohně. Z Davida, kterej hrál na kytaru, byl najednou Jimi Hendrix. Já se prej zase metamorfoval na Jana Ámose Komenskýho. No… Každej to má jinak. Ehm… A Nikola do toho řvala, že po ní lezou slimáci…“

V tu chvíli si ospale drcnu bradou do piva.

U stolu sedím sám. Servírka se na mě chápavě usmívá: „Ještě pivo?“

„Ne, ne… Děkuju! Ale víte, co je divný?“

„No…?“ kouká na mě nedůvěřivě.

„Když jsme ráno po večírku šli sbírat věci na zahradu, její svetr byl celej od slimáčího slizu…“

„Prosím?!?“ vykulí na mě oči.

„Ale nic… Můžu vás poprosit o klasický presso bez cukru?“

 

Líbí se mi stránka Studentpoint

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail