…

Lazare, spíš? Zázraky se dějí běžně!

Uzdravení slepého, nebo vzkříšení mrtvého nemusí být jen biblická záležitost!

Blog
Uzdravení slepého, nebo vzkříšení mrtvého nemusí být jen biblická záležitost!

Probuzení

Tramvaj číslo 18 zahýbala ke Karláku.

Blonďatá asi pětadvacetiletá dívčina štěbetala do telefonu. Snad ne úplně na celou tramvaj, ale přeci jen dost nahlas: „Ty to vlastně nevíš! No, předevčírem jsem se s ním vyspala…. Ne, tak jasně, že spolu nebudem. Ale jo, jako bylo to fajn, ale víš co, je z práce a tak no…“

Usínající děda zpozorněl. Zastříhal ušima. Pak se okamžitě napomenul, že nesmí vypadat příliš nápadně. Sklonil tedy hlavu a pozoroval si špičky bot, mezitím chvatně mapoval terén.

„…Nevidíš, že neslyším?“

Slečna mezitím pokračovala: „Sejdeme se na párty. Jasně, grilováníčko a kalba! Nejlepší to bude!“

Děda zklamaně odfrkl. Zpravodajství o matračním  životě blondýny se zdálo u konce.

„No uvidíme, co tam přijde za boye!“ vyhrkla další větu peroxidka.

Děda polkl na prázdno a chtěl vystoupit. Do cesty mu však vkročil chlapec se slepeckou holí.

„Dobrý den, nepřispěl byste na asistenční pejsky? Jejich výcvik…“

„Uhni! Nevidíš, že neslyším?“ utnul děda slepého chlapce

Hůl jako zbraň

Rád bych opustil tramvaj na další zastávce. Ta se blíží, sunu se tedy ke dveřím a strčím chlapci do kasičky dvacku.

„Kolik jste dal?“ zeptá se slepý sebevědomě.

„Dvacku.“

„Dejte víc.“

„Nezlobte se, nemám drobné…“

Chlapec mě praští holí přímo do kotníku. Bolestí zaúpím.

„Dejte víc!“ stojí na svém nekompromisně

Tramvaj v té chvíli konečně zastavuje. Prchám.

Spolknout si hlavu…

Takřka ozbrojený chlapec mě poněkud vyvádí z míry. Jdu tedy do nejbližší pobočky nejbližšího velkoobchodu. S půllitrovou flaškou pitiva stojím frontu jako kráva.

Po čase, který nejsem sto přesně určit, je konečně na řadě starší paní přede mnou. Prodavačka markuje a ona zboží velice rozvážně uklízí.

Mám takovou žízeň, že bych spolkl vlastní hlavu, pokud by to znamenalo přísun vody. Jdu na řadu. Konečně. „Moment! Ta taška je moje!“ ozve se madam.

Metamorfóza

Té nevinné stařence se mění grimasa a celkové vzezření. Metamorfóza. Je z ní prachsprostá čarodějnice: „Proč mi to, kurva, markujete, když je to moje taška?“

„Pardon, asi se mi tam nějak připletla. Markuji, co je na páse.“ snaží se prodavačka diplomaticky

„A co je mi do toho?“ štěká ježibaba.

„No však těch sedm korun jsou velké peníze, že jo?“ blekotám.

Neměl jsem to dělat. Neměl.

Bába mě propíchne očima: „Tady pro pána to asi peníze nejsou, ale pro mě jo!“

Po chvíli odchází s vystornovanou taškou. Jsem na řadě.

„Čtrnáct korun, prosím.“ řekne prodavačka mile.

Dojde mi, že dvacku jsem dal chlapci.

„Pardon, můžu kartou?“

„No… oni se teď zbláznily terminály. Nejde to.“

„Hm. Tak nic.“ pokládám flašku a jdu si zkusit spolknout hlavu.

Nejde to.

 

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail
Zapoj se do diskuze