…

Manažer za katedrou

„Štvou mě předsudky a na VŠ se to snažím změnit“ říká v rozhovoru Petra Štogrová Jedličková, manažerka z PwC a bývalá profesorka.

PR & Podporujeme
„Štvou mě předsudky a na VŠ se to snažím změnit“ říká v rozhovoru Petra Štogrová Jedličková, manažerka z PwC a bývalá profesorka.

V PwC vede Business Development a Inovace, na střední studovala matematiku a programování, poté na UK FF Informační studia a knihovnictví. Založila elektronický časopis a v práci se věnuje inovacím a technologiím.

Tak všestranná je Petra Štogrová Jedličková. Hodně věnovala nejen PwC, ale i vysokým školám, kde se stále aktivně angažuje. Jaká byla manažerka z PwC za katedrou a co je tam jejím cílem?

Petro, prozraď něco o sobě. Na co se zaměřuješ a co tě baví?

Vystudovala jsem Informační studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a nyní vedu oddělení Business Development a Inovace v pražské kanceláři PwC.

To obsahuje širokou škálou věcí, jako je inovační program, spolupráce se start-upy, výzkumná činnost, pomoc při práci na obchodních návrzích či správné zacílení na trh. Vlastně celý můj život mám takový mezioborový.

Co se ti líbí na práci v PwC?

Na tohle se mě zrovna nedávno někdo zeptal. Řekla jsem, že to, že tu jsou chytří lidé a že s nimi mohu spolupracovat.

Ti lidé jsou tak chytří a zajímaví a i tohle do těch škol přináší, takže tu výuku vylepšují a obohacují. Když jsem přednášela, studenti byli nejvíce zvědaví na lidi z praxe, chtěli znát věci ze života.

Na některých projektech PwC spolupracují i studenti, a dokonce tu máme spoustu kantorů a lidí, kteří na vysokých školách přednáší. K čemu si myslíš, že je taková spolupráce s vysokými školami dobrá? Děláš to, protože chceš předávat své zkušenosti nebo si se studenty prostě rozumíš?

Jedna věc, která mě opravdu hodně štve a připadá mi obecně jako problém v této společnosti, jsou předsudky. Předsudky vůči komerci a naopak. Předsudky o tom, že my z komerčního světa jsme zbohatlíci, které zajímají jen peníze, že jsme materialisti. Ale víš, kolik lidí tady dělá v neziskovkách, kolik pomáhá charitě či dobrovolničí?

A opačně je tomu bohužel podobně. I tady jsou lidé, kteří mají zase úplně mimo názor na to, co jsou to neziskovky a jací lidé v nich pracují.

Mně tyhle bariéry vadí, jelikož se potom těžko navazuje nějaká spolupráce a o té to je. I proto se v akademickém světě pohybuji. Abych tyto bariéry bořila nebo se o to alespoň pokusila. Na druhou stranu je v tom i něco pro mě.

Moc mě zajímají studenti, co v jejich životě zrovna frčí a jakým způsobem se dnes staví ke kariéře a práci.

A jak konkrétně se na univerzitách angažuješ?

Na Univerzitě Karlově jsem vyučovala předměty kolem informační politiky, informačních služeb, elektronické kultury apod. Konkrétně pro obor Studia nových médií.

Tím hlavním tématem byla informační společnost, regulatorika téhle sféry, bylo to opravdu široké téma, ze kterého si mohl každý vybrat. Teď už standardní výuku nemám, ale občas přednáším a vedu doktorské práce.

Jaké bylo být paní profesorkou a sedět za katedrou místo v lavici?

Byla to zajímavá zkušenost ale i boj. Já jsem učení brala tak, že se při přednášce učí jak student, tak učitel. V pedagogický model drillového typu, kdy učitel na studenty nasype své moudro a oni se ho potom naučí nazpaměť a zopakují u zkoušky, nevěřím. To už dnes nefunguje.

Pro mě bylo důležité, aby se studenti dokázali v tématech orientovat, měli načteno a vytvořili si vlastní názor, o kterém jsme potom diskutovali. I oni mi tak přinesli něco, co jsem třeba neznala, nový pohled. Z toho ale plynuly dva extrémy studentů.

Ti, kteří využili diskusi názorů k diskusi o všem, včetně splňování požadavků předmětu. Na druhé straně byli ti, kteří trvali na tom, že chtějí znát pravdu. V matematické rovnici je výsledek jeden, jedna pravda.

Tento obor je ale hlavně o názoru a argumentech, na kterých je ten názor postaven. To byly dva protipóly, se kterými jsem trochu bojovala. Uprostřed už potom byla spousta dalších střelených i skvělých lidí.

A co takhle nějaká vtipná příhoda ze života učitelky?

Nevím, jestli vtipná, ale jedno faux pas se mi stalo při výuce předmětu Sociální média. Byla to přednáška o aktivismu a já potřebovala rozproudit debatu, nějaký reálný příklad aktivismu, abychom si na něm mohli ukázat, jak se staví kampaň.

Předstoupila jsem před třídu a zeptala se, jakému dobrovolnictví se věnovali, kdo dělal pro jakou neziskovku nebo vypomáhal charitě. I kdyby to měla být záchrana velryb, červených mravenců, cokoliv. Nastalo hrobové tichu a studenti na mě koukali jako na totálního cvoka a já na ně zírala zpátky (směje se).

Ukázalo se, že nikdo z nich nemá s dobrovolnictvím jedinou zkušenost. Špatně jsem je odhadla, jelikož mě nenapadlo, že by je takové věci vůbec nezajímaly.

Co nejcennějšího sis jako profesorka z vysoké školy odnesla?

Asi kamarádství. Nevím, jak je to na jiných školách či oborech, ale my jako učitelé jsme si byli se studenty opravdu blízko a vždy tam panovala přátelská atmosféra.

Byli jsme dost otevření, asi i díky tomu, že mezi námi nebyl tenkrát téměř žádný věkový rozdíl. Dokonce jsem i nosila brýle a drdol, aby si mě nepletli se studentkou (směje se). Spousta studentů, které jsem učila nebo s nimi spolupracovala, se stali mými dlouhodobými přáteli.

Někteří zase spoluvytvářeli náš časopis pro knihovníky a jeden je teď dokonce jeho redaktorem, což mi asi jen tak nezapomene (směje se). Stále o sobě víme, a jelikož jsou všichni na FB, vidím, co dělají a kde po světě cestují.

Je inspirativní sledovat, kam se v životě posouvají. Také si vážím jejich názoru a občas na nich i něco otestuji.