Dvacetiletá studentka VŠE v Praze Dita se rozhodla zkusit o letošních prázdninách něco nového – vydala se na vlastní pěst působit jako au-pair do španělské Barcelony.
Jak se vlastně člověk stane au-pair a co to obnáší? Jak se Ditě daří? Co je zvláštního na její rodině? Jaké je Španělsko a jací jsou Španělé?
Co jsi musela udělat pro to, aby ses stala au-pair?
Udělala jsem si profil na stránce AuPairWorld, kterou používá tak 90 % au-pairek tady ve Španělsku. Pak jsem čekala, až mě zkontaktuje nějaká rodina. S některými jsem si psala a skypovala a nakonec se rozhodla pro tu, co mi přišla nejlepší.
Proč právě Španělsko?
Španělsko jsem si vybrala, protože miluju španělskou kulturu, dokonce jsem se teď začala učit španělštinu, což je další důvod.
Taky jsem hodněkrát byla ve Španělsku, ale vždycky na ostrovech, nikdy na pevnině, kam jsem se vždycky chtěla podívat. Chtěla jsem si tedy zdokonalit jazyk a celkově poznat Španělsko.
Původně to ale nemělo být Španělsko. Nejdříve jsem si chtěla zlepšit němčinu a hledala něco v Německu. Pak jsem úplně náhodou našla německy mluvící rodinu ve Španělsku. Ta byla ta pravá.
Jaká je tvoje rodina?
Je skvělá. Mám tři děti, je jim 4, 6 a 8 let, holčička a dva kluci.
Je to hlavně mezinárodní rodina – táta pochází z Jihoafrické republiky, takže mluví plynně anglicky, máma pochází z Německa, takže mluví německy a žijí ve Španělsku Katalánsku. Takže děti mluví jak anglicky, tak německy, španělsky i katalánsky.
Jak s nimi tedy mluvíš?
Já mluvím pořádně jen anglicky a německy, takže s nimi mluvím někdy tak a někdy tak. A když mě chtějí naštvat, tak mluví španělsky nebo katalánsky, protože ví, že jim nebudu rozumět.
Takže se tvoje rodina od ostatních španělských rodin hodně liší, co? Když to vlastně Španělé nejsou.
Přesně tak. Já prakticky žiju v německé rodině, což znamená, že jsou tu přesně daná pravidla, chodí se včas a tak. Španělé jsou úplně jiní než Němci.
Jací jsou Španělé jako národ?
Jsou obecně lehkovážní, vůbec nic neřeší, nechodí včas a nejí moc zdravě. Chodí spát pozdě a vstávají pozdě. Obědvají ve 2, večeří v 11 a chodí na party tak ve 2 ráno.
Takže když přijdeš do klubu do 1 hodiny, tak je to zadarmo, protože tam ještě nikdo není. Na druhou stranu jsou hodně vřelí, milí a dokáží projevovat lásku víc než Němci.
Rádi se kamarádí, rádi navazují přátelství s cizinci, ale stejně ve finále drží pospolu. Jsou tedy spíš takové skupinky Španělů, které se moc neotevírají. Mají rádi svůj národ.
Takže jsou Španělé povrchní?
No, ne tak docela. Dají hodně na první dojem. Nechci ale škatulkovat, není zase Španěl jako Španěl… a Němec jako Němec.
A jaké jsou zatím tvé první dojmy?
Jsem tu tři týdny a za tu dobu už dvě z mých dětí stihly oslavit narozeniny. A nejen jednou. Chodím pořád jenom po dětských oslavách, ale užívám si to, protože tam zase potkám Španěly.
Jinak je nepotkáváš?
Když chodíte po Barceloně, potkáte spoustu cizinců, ale málo Španělů. Díky těm oslavám mám větší možnost proniknout do španělské kultury, protože se sejde hodně rodin a vše se slaví podle španělských zvyků, zpívají se španělské písničky a tak.
Mluvíš tam s nimi španělsky?
Všichni se na mě snaží mluvit a já mám naučenou větu „Yo no hablo español“. Oni to ale stejně nechápou.
I když jim řeknu, že nemluvím španělsky, tak pokračují a snaží se vyslovovat tak, abych tomu taky rozuměla. Jsou strašně kamarádští.
Takže nepociťuješ, že by ses nějak zlepšila v jazyku?
To jo, ale ne co se týče gramatiky. Učím se slovíčka. Tím, že ty děti mluví čtyřmi jazyky, tak některá slova znají jen ve španělštině. Takže koloběžka je u nás jedině „chola“.
Jak vypadá tvůj běžný den s dětmi?
Ráno je musím vzbudit, což je největší problém. Když je konečně vzbudím, tak jim přichystám snídani a odvedu je na letní kemp, kde jsou celý den, takže mám volno.
Večer je zase musím vyzvednout a hrajeme si – buď jsme na hřišti, doma nebo na náměstí. Většinou to vypadá tak, že si oni tři společně hrají a já sedím a koukám na ně.
To ale trvá tak pět minut, protože pak začnou brečet a potřebovat mě. Jinak s nimi třeba jezdím na kole nebo na koloběžce, kreslíme nebo hrajeme na hudební nástroje.
Tyhle děti ale zní celkem „španělsky“, ne tak uměřeně „německy“, jak jsi popsala.
Jsou to pořád děti. Já si myslím, že u dětí je ta národnost jedno. Všechny děti jsou tak trochu Španělé a Španělé jsou zase takové velké děti.
Děti, které potřebují hlídat děti?
Tak trochu. Potkala jsem tu spoustu au-pairek, protože Barcelona je jich vážně plná. Oproti Čechám je to tu rozhodně o dost větší fenomén. Je hodně lehké najít rodinu ve Španělsku, spousta rodin tu au-pair hledá.
Myslíš si, že je to otázka finanční stránky? Že Češi na au-pairky nemají peníze?
To si nemyslím. Podle mě to souvisí s tou španělskou leností.
Takhle… prvotní důvod, proč si Španělé platí au-pair, je angličtina, se kterou mají obecně problém, co se týče přízvuku a všeho.
Vlastně ani nemají na angličtinu dobré školy. A je pro ně mnohem levnější zaplatit svým dětem au-pair než jazykovou školu. Většinou jí zakáží mluvit na děti španělsky, i kdyby to uměla, aby se od ní děti učily.
Druhá věc je, že si potom Španělé mohou chodit po večerech na ty jejich fiesty a au-pair sedí doma a hlídá jim děti. Moje rodina tohle tedy nedělá.
Proč tedy tvoje rodina potřebovala au-pair?
Moje rodina má takový ten racionální důvod – rodiče hodně pracují a nemají na děti čas. Jsou v práci od rána do večera a protože jsou mezinárodní rodina, mají babičky a dědečky v Německu a v Jižní Africe, tím pádem nemají nikoho, kdo by se o ty děti mohl starat. Moje děti nepotřebují zlepšit angličtinu, mluví plynule.
Proč jsi do toho šla?
Protože jsem chtěla vyzkoušet něco, co můžu zažít jenom teď. Zkrátka mám teď jedinečnou šanci dělat něco jako hlídání dětí.
Minulý rok jsem si zkusila práci v hotelu, což mi dalo hrozně moc zkušeností, a teď jsem chtěla zkusit zase něco jiného. V našem věku máme neskutečně moc příležitostí, ale máme je jen teď a musíme jich využít právě teď.
Je to takové, jaké sis představovala?
Ne úplně. Rozhodně jsem nečekala, že můj hostitel bude kuchař, takže se tu mám jako v pohádce. (smích)
Na druhou stranu, jelikož jsem měla málo zkušeností s dětmi, tak jsem očekávala, že to bude sranda, že si budeme hrát a že to bude v pohodě, ale ono to úplně tak v pohodě není. Takže děti jsou zlobivé, brečí, kňučí, neposlouchají,…
Rozhodně to není lehké, není to dovolená, je to spousta zodpovědnosti.
Člověk je na chvíli jen sám za sebe, mluví jinými jazyky, pozná spoustu nových lidí, ve volném čase může cestovat po nové zemi, plus má jídlo a ubytování zdarma a ještě k tomu za to dostává peníze.
Je to prostě super a upřímně nechápu, proč jsem do toho nešla už dřív. Je to skvělá zkušenost.
Takže to zvládáš?
Snažím se, co to jde. Je to výzva.
