…

Den, kdy jsem nezešílel…

Znáte to - jsou dny, kdy šílíte. Podlaha se krabatí, nohy se třesou... A vy si říkáte, že tohle je opravdu poslední krok k definitivnímu šílenství.

Blog
Znáte to - jsou dny, kdy šílíte. Podlaha se krabatí, nohy se třesou... A vy si říkáte, že tohle je opravdu poslední krok k definitivnímu šílenství.

Řeka myšlenek

Vylévá se z koryta mozku a zaplavuje lebku.  Zřejmě opravdu poslední krok k definitivní ztrátě příčetnosti. Jedno odpoledne mě přepadají právě takové pocity. Zrovna svítí sluníčko a kolemjdoucí se usmívají. Ideální den k tomu zešílet.

Účinný způsob

Rád bych se osvobodil od té hrůzy existence. Pokud bych měl alespoň kapku praktického myšlení, přišel bych na účinný způsob, jak nesmyslné trápení ukončit. Mě však zatím napadají samé krajně nepravděpodobné cesty, jako třeba umlátit se vlastní botou, nebo uříznout si hlavu klíčem od bytu.

Kovová obluda

Dostávám však lepší, nebo alespoň mírnější způsob, jak zahnat šílenství. Projížďka vlakem zabírá rychle a bez vedlejších účinků. Zajedu za kámoškou do Říčan a spojím příjemné s užitečným.

Nádraží

Přijíždějící vlak působí od první chvíle podezřele. Chladnej kovovej design, schůdky… Pitomý schůdky, o které se člověk velmi snadno rozmázne.

Kovová obluda se rozjíždí. Jasně, vždyť je to rychlík. S první zastávkou v Benešově. Paráda.

Oslava

Na benešovském nádraží se jdu rovnou podívat na informační tabuli. Než pojede zpáteční vlak, mám zhruba hodinu čas. Akorát na pivo.

Naproti nádraží vidím hospodu. Uvnitř je poloprázdno. U jednoho stolu zřejmě probíhá jakási oslava. Jinak pár osamělých švábů upíjí svoje pivo. Objednávám si taky jedno a pozoruju okolí. Nejzajímavěji působí slavící stůl.

Oslavenkyně bude pravděpodobně starší dáma sedící v čele stolu. Se vznešeným výrazem kontroluje okolní dění. Zbytek osazenstva polyká nápoje, jídlo, i slova…

Žena po pravici oslavenkyně se náhle otočí na svou sousedku a hlasitě na ni huláká „Iveto! Iveto! Iveto, ty jsi těhotná?“

Sousedka se na ni obrací a klidně odpovídá: „Mami, já se jmenuju Alena a nejsem těhotná…“

Stůl ztichne. Matka zřejmě pociťuje tíhu situace a rozhodne se reagovat: „No jo,  člověk občas zapomene, jak se jmenuje jeho vlastní dcera.“

Stůl po tomhle výstupu zase pokračuje v jídle, jakoby tohle byla vlastně jen očekávaná kulturní vložka.

Dopiju pivo, vyjdu ven a zapálím si.

Takhle vypadá šílenství.

 

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail
Zapoj se do diskuze