…

Jsou jména podstatná?

Není Míša jako Míša aneb Zpověď ignoranta.

Blog
Není Míša jako Míša aneb Zpověď ignoranta.

Pokaždé, ale vážně absolutně pokaždé, když se seznámím s někým novým a dotyčný mi řekne své jméno, okamžitě ho zapomenu.

Může to znít, jako že jsem naprostý ignorant bez zájmu o okolní svět, ale ať si za to pokaždé nadávám, jak chci, stane se mi to při další příležitosti znovu.

Proč to stále dělám? Nevím. Dospěla jsem k názoru, že se v těchto situacích můj mozek příliš soustředí na vytvoření prvního dojmu. Zkoumá, jak dotyčný vystupuje, jak na mě působí, a nic dalšího není schopný vnímat.

Koneckonců, pokud člověk, se kterým jsem se zrovna seznámila, očividně zanedbává hygienu, mluví povýšeným tónem nebo nemá rád zvířátka, je mi už jedno, zda je to Břetislav nebo Karel.

Zdroj: 9gag

Jak že se to jmenovala?

Jak tedy vypadá setkání s novým člověkem ze zákulisí mého mozku:

„Ahoj…“

No já nevím, to tričko, to neměla doma nic lepšího?

„…já jsem kdyžtak Markéta.“

Ale líbí se mi její vlasy, vždycky jsem chtěla být zrzka. Počkat, neměla bych se obarvit? Mohla bych se jí zeptat, jestli to má přírodní nebo se barví. Ne, to nemůžu, zrzek se asi všichni ptají, jestli jsou to jejich vlasy.

„Ahoj, Kristýna.“

Jak že říkala, že se jmenuje? Martina?

Pokud jde o nové lidi, jsem natolik zakřiknutá, že ptát se dané osoby znovu na její jméno pro mě zkrátka nepřipadá v úvahu. Co tedy dělám? Zeptám se někoho jiného.

Není Míša jako Míša. Nebo je?

Jsou ale i výjimky, kdy si jméno dotyčného nebo dotyčné zapamatuji. Děkuji za gratulace. Bývají to situace, kdy se mi člověk z nějakého důvodu zaryje do paměti, což může nastat i vážně nečekanými způsoby.

Když nastoupíte do nové práce, musíte si zvyknout na nové prostředí a naučit se spoustu nových věcí a hlavně – seznámit se spoustou nových lidí. To dá rozum.

Jsem třetí den v práci a stále potkávám kolegy, které jsem předtím neviděla. Na konci chodby stojí slečna. Je asi tak v mém věku, má dlouhé hnědé vlasy a sakra, strašně mi někoho připomíná. „Ta je hrozně podobná mojí spolužačce Míše!“ zvolá můj vnitřní hlas vítězoslavně.

Moje zírání bylo už natolik intenzivní, že si ho brunetka připomínající spolužačku Míšu všimne.  Podívá se na mě, usměje se a kráčí mým směrem.

„Ahoj, my se asi ještě neznáme, já jsem Míša,“ řekne.

Několik vteřin nejsem schopná odpovědět. Můj mozek deformovaný internetem mi okamžitě promítne meme, kde je tvář zmatené ženy a všude kolem ní jsou goniometrické a exponenciální rovnice.

Potřebujeme jména

A to mě přivedlo k hlavní úvaze. Jsou jména podstatná? Vlastně asi ne, ale stejně je jejich přítomnost nutná.

Lidská rasa se snaží pojmenovat všechny bytosti, věci, jevy a dokonce i pocity, aby je mohla nějakým způsobem identifikovat, někam je zařadit, přisoudit jim určité vlastnosti. A asi nám to i nějakým způsobem funguje. Pokud zrovna nenarazíte na dvě stejné Míši.

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail
Zapoj se do diskuze