…

50 let debutového alba Pink Floyd

Jak Syd Barret rozjel anglickou LSD kulturu

Kultura
Jak Syd Barret rozjel anglickou LSD kulturu

Útočiště u čaje

Prapůvod legendárních Pink Floyd se nachází daleko od vyprodaných arén a megalomanských show. Trojice Waters, Mason a Wright, která se znala z londýnské katedry architektury, se začínala scházet v polovině šedesátých let v potemnělých koutech sklepní čajovny pod Regent Street Polytechnic.

Času na zkoušení měli dost; v tomto období se většina společnosti zdržovala spíše v moderních kavárnách. Čajovny se tak staly oblíbeným místem mladých vyděděnců a undergroundových umělců, tedy skupin, které se posléze transformovaly v hippies a vytvořily fanouškovskou základnu raných Pink Floyd.

Psychedelický hrdina

Svůj směr a název ale skupina získala až s příchodem jejího prvního lídra  – sotva dvacetiletého studenta umění Syda Barretta. Osobnosti, jejíž osud zásadně inspiroval celou pozdější kariéru Pink Floyd.

Šlo o zásadní postavu tehdejší undergroundové scény. Ve své psychedelické hudbě spojoval typickou anglickou nadsázku a humor s nově nastupující kulturou spojenou s drogou LSD. To samé by se samozřejmě dalo říct i o The Beatles, Syd byl ale pro mladé atraktivní tím, že mohl nabídnout mnohem víc; jeho hudba byla experimentálnější, hlasitější a odvážnější než ta od proslulých brouků. Pink Floyd navíc neustále živě vystupovali, zatímco The Beatles se s koncertováním rozloučili už roku 1965.

Mezihvězdný rychloběh

Byly to právě jejich nezaměnitelné koncerty, které z Pink Floyd udělaly hvězdy. Kapela svůj psychedelicky rockový repertoár doplňovala o výrazný aspekt improvizace. Barrett psal písně bez jasné struktury, každý koncert tak byl zcela jedinečný. Vrcholem každého vystoupení se pak stala píseň “Interstellar Overdrive”, kterou kapela natáhla někdy i na víc než půl hodiny. Jako jedni z prvních také Pink Floyd používali na svých koncertech projekce.

Léto lásky i nenávisti

Není tedy divu, že se jejich akce staly středobodem kulturního dění britské odnože hippies, kterým anglický bohém Barrett promlouval z duše. Užívání drog bylo na koncertech Pink Floyd běžnou rutinou.

Během léta lásky 1967 odehrála kapela nespočet štací v městech po celé Anglii a s sebou přinášeli kromě geniální, ale prapodivné hudby i drogovou mánii. Ne všude tak Barretta vítali s otevřenou náručí.

Vedlejší účinky

Pár zrušených koncertů kvůli sporům se starousedlíky ovšem kapele nevadilo; napětí se rodilo někde úplně jinde. Na odjakživa citlivém a labilním Sydovi se začaly projevovat psychické problémy způsobené nadměrným užíváním LSD a jeho výkony na pódiu se pomalu dostávaly do roviny, kterou mohl chápat snad jen on sám.

Pištec u bran úsvitu

Ve studiu byl Barrett ale stále stejně geniální a jeho výjimečný odkaz bude navždy zachycen v The Piper at the Gates of Dawn, v jednom z nejlepších alb své doby. Každá z písní dostala nečekaně ucelenou formu, zároveň ale neztratila syrovou energii.

Uřvaná kytara, Watersova melodická basa a Wrightovy hammondky ukázaly, že dokážou dávat smysl nejen naživo, ale i na nahrávce. Syd dal najevo také svůj textařský talent; způsob, jakým dokázal vyprávět o skřítcích, strašácích, kolech a kočkách, je dodnes nenapodobitelný.

Dneska Syda nevyzvednem

Ostatním členům kapely ale začalo řádění jejich frontmana lézt krkem. Barrett si nechal narůst řídký mladický knírek, chodil na podpatcích a s čistou hlavou neodehrál už žádný koncert. Mnohdy začal hrát na kytaru v úplně jiné tónině než ostatní, jindy svůj nástroj úplně odložil a nechal se unášet silou drogy za nervózní performance svých kolegů, kteří si bez Sydova zpěvu a kytary nevěděli rady.

Božský Dave

Na jaře 1968 tedy přišlo nevyhnutelné; kapela nejdříve hrála v pěti, kdy Sydovy party vyplňoval budoucí lídr kapely a žijící legenda David Gilmour. Ten si s Watersem, Wrightem a Masonem rozuměl výborně a mezi fanoušky Pink Floyd se pomalu začaly šířit zvěsti o Barrettově odchodu.

Drby měly reálný základ; kapela někdy svého lídra jednoduše nevyzvedla cestou na koncert, jindy mu zase Waters a spol. o hraní ani neřekli a klávesák Richard Wright, který se Sydem tehdy bydlel, musel předstírat, že si jde koupit cigarety, a nenápadně se vytratit. Šokovaný Barrett pouze zoufale sledoval, jak se bez něj na pódiu shromažďuje čtveřice, která se později stane nejdůležitější kapelou historie progresivního rocku.

Zař dál, ty bláznivý diamante

Brzy tak skončila nejen Barrettova kariéra v kapele, ale také jedno bezstarostné období tehdejší generace mladých lidí. Pink Floyd ale do hrobu rozhodně nešli; otěží se chytli Waters s Gilmourem a společně vydali jedna z nejvlivnějších alb všech dob, která stejně jako legendární Piper promlouvala do duší mladých generací. A to mnohdy právě pomocí příběhů o Barrettovi – jeho osud inspiroval mnohé z nejslavnějších písní kapely, jako je “Wish You Were Here” nebo “Shine on You Crazy Diamond”.

Legenda Syda Barretta tak žije dál; i po tom, co se zpěvák ve svých čtyřiadvaceti letech stáhl do ústraní a prožil zbytek života zavřený ve svém domě v Cambridgi. Odkaz psychedelického pištce a jeho bláznivé generace je jednoduše věčný.

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail
Zapoj se do diskuze