…

Vosa v krku

Když máte rádi stejný drink jako vosy...

Blog
Když máte rádi stejný drink jako vosy...

„Já jsem vosa, debile!“

Sedím u stolu, před sebou sklenici s Kofolou a kolem tu tam prosviští vosa. Nechávám ji, ať si sviští, jak chce a ona nechává mě, ať si svištím, jak chci. Ještě se podívám na sklenici se sladkovodní tekutinou, potom mrknu na vosu.

„Nejseš blbá a nevlítneš tam, že ne?“

Po pěti minutách dělání čehosi se vracím ke sklenici. Piju.

Polykám kofolovitou tekutinu, najednou cítím bodnutí.

„Kdybych ti to neříkal, kravko…“ úpěnlivě kárám svou černožlutou známou poté, co ji i s Kofolou plivu do dřezu.

„Já jsem vosa, debile!“ ohradí se rázně.

Její arogance mě vytáčí do nepříčetnosti, takže pouštím vodu a splachuju ji rovnou do kanalizace.

Adrenalin odchází

Adrenalin odchází, ale střídají ho obavy. Jsem v baráku ouplně sám a štípnutí vosy v krku není žádná legranda. Měl bych někomu zavolat. Brutálnější část mozkového parlamentu se ale taky dožaduje práv: „Co děláš? Kde je tvůj slavnej výsměch životu? Pochybnosti o příčetnosti doktorů?“

Musím uznat, že má pravdu.

Vždycky jsem sám sobě tvrdil, že se nebojím smrti jako takové, ale jejího způsobu. V tomto případě se můžu asi celkem v klidu udusit, i když mi teda jistě naroste dost nevzhledný otok. A hlavně… Co když mě zachrání dřív a já přežiju, ale bez schopnosti základních lidských úkonů? Tohle by člověk neměl pokoušet…

Jako KaFka

Volám kamarádce, která studuje medicínu: „Dej si zmrzlinu, nebo něco ledovýho, abys to celý den chladil… A hlavně – kdybys měl pocit, že se to zhoršilo, okamžitě k doktorovi!“

O půl hodiny pozdějc volá kamarád Kvído.

„Čau, tak co?“ začíná laxně.

„Dobrý… Štípla mě vosa.“

„Teď?“

„No asi před třiceti minutama.“

„A kam?“

„No, do krku…“

„Jako zvenku?“

„No právě, že zevnitř.“

„A byl jsi u doktora?“

„Polemizuju o tom, jestli tam jet.“

„To nepolemizuj, to jeď! Volám ti proto, abych se zeptal, jestli dneska večer platí ten sraz a jestli platí, tak před ním půjdeš k doktorovi. Nebudeš mi pak dělat ostudu.“

„Jak jako ostudu?“

„Jako… Jako Kafka!“

„Jako KaFka, nebo kaVka?“

„Jako KaFka – ten měl ve finítu tak citlivej hrtan, že nemohl vůbec jíst. Četl jsem v jedný knížce, že prý pak na svýho doktora řval: Zabijte mě, nebo vás zabiju!“

„Aha, no a schválně – co bys udělal?“

Slyším zamlaskání, které má reprezentovat, že se Kvído zamyslel. Mezitím se na mě upřeně dívá kočka, aby se pak svalila na záda.  Náhoda, nebo příspěvek do diskuze o kočičí inteligenci?

„Pokud bys u toho nasadil jednu ze svejch strašlivejch grimas, tak bych tě poslechl. A platí to teda dneska?“ ptá se kamarád.

„Jo.“

„A k doktorovi půjdeš?“

„Nepůjdeš.“

„Touhle odpovědí jsi právě rozšířil řady blbců na nebožce Zemi. Doufám, že do večera umřeš!“

„Jo, taky se těším!“ uzavírám hovor a jdu si koupit Míšu. Ten vždycky všechno spravil.