…

Zen buddhismus na pátou

Velcí lidé dávají vzniknout velkým myšlenkám...

Blog
Velcí lidé dávají vzniknout velkým myšlenkám...

Staromák

Okupuju jednu z laviček na Staromáku a pokuřuju. Na vedlejším odpočívadle činí dva pánové totéž. Jistý údiv nastává, když zjišťuji, že se pánové dorozumívají podobným jazykem, jako je ten můj. Tento údiv vrcholí ve chvíli objevu – jde o jazyk totožný.

Říkejte si, co chcete, ale potkat krajana na Staromáku se dá považovat za štěstí. Pokud tedy nepočítáme nebohé postavičky z Orloje. Ty jsou však povětšinou svaté a nemají tedy do diskuze o plebsu co kecat.

Hlavně nenápadně

Nepozorovaně se zaposlouchávám do diskuze, kterou pánové vedou.

„Když něco FAKT chci a soustředím se na to, tak to většinou nevyjde,“ povídá jeden.

„Vidím, že máme podobnou zkušenost,“ přisvědčuje druhý.

Rád bych byl ještě nenápadnější, abych si pány mohl prohlédnout.

„Víc už to nejde, leda bys chtěl bejt neviditelnej,“ šeptá mi moje mizící zařízení.

„Dobře, hlavně nenápadně,“ odpovídám.

Děje se opak toho, co jsem chtěl, stávám se totiž terčem pozornosti pro skupinku turistů, kteří mě považují za buskera. Fakt je, že nikdo neviditelnej tu z pochopitelných důvodů nevystupuje.

Dlouhý, Široký,…

Pány to naštěstí nijak neznepokojuje, mohu si je tedy relativně v klidu prohlédnout. Pro jednou se zase potvrzuje klišé, že autoři velkých myšlenek působí extravagantně. Jeden z mužů vypadá jako Dlouhý, druhý pak jako Široký. Bystrozraký zřejmě bude na cestě…

„A to, že mi věc, kterou chci, nevyjde, mě fakt hodně frustruje!“ rozvádí rozebíraný problém, ten, který vypadá jako Dlouhý.

„Jo,“ souhlasí Široký.

„Třeba u lásky je to fakt drsný.“

„O tom bych radši nemluvil.“

Zjištění

„Máš pravdu, takže jedinou možností je vlastně nic nechtít. Úplně se od všeho odprostit,“ dochází Dlouhý k objevnému zjištění.

„Jojo… Hele a kam teda půjdem? Mám už celkem hlad,“ otvírá širší z nich nové téma, které třeba naruší jeho konverzační submisivitu.

„Já nic nechci,“ utne ho Dlouhý.

„No jo… Já vlastně taky ne,“ souhlasí tlouštík, asi začíná chápat, co je zen a zároveň tak típne můj předpoklad o zem.

Pánové notnou chvíli mlčky kouří. Mezitím turisti zjišťují, že na neviditelném člověku, tedy na mě, není mnoho zajímavého a rozchází se. Širokému nahlas zakručí v břiše. Pár vteřin se rozmýšlí, ale nakonec mu to nedá a na pokyn těla reaguje: „Hele kam teda půjdem? Slyšíš, co se mi děje, ne?“

„Já nevim. Já nic nechci,“ nenechává se z přesvědčení vytrhnout Dlouhý.

„No jo. Já vlastně taky ne.“

Bohužel už musím jít, takže tu pány nechávám vlastnímu osudu. Bohužel, poněvadž předpokládám, že s příchodem Bystrozrakého se diskuze ještě posune. A to bude teprve zen buddhismus na pátou.