…

Pohovory, o kterých je lepší nehovořit…

Občas to zkrátka nevyjde úplně podle představ...

Blog
Občas to zkrátka nevyjde úplně podle představ...

Výměna kobylek

Přicházím s desetiminutovým předstihem. Ohlašuju se na vrátnici.

„Dobrý den, jdu na pohovor…“

„Myslíte to výběrko na pozici editora?“ ptá se afektovaným hlasem mladá recepční.

„Jojo.“

„Zatím se posaďte.“

Sterilní design. Všemu dominují dvě barvy: bílá a červená. Na každé stěně dvě obrazovky vysílající jeden z dílů seriálu Výměna kobylek.

„Pravda občas bolí, no…“

Sedí tu také ostatní adepti na pozici. Kočičky a svalnatí tygři. Všichni pečlivě oblečeni. V odrbaném svetru kapituluji na zastrčení břicha.

„Pravda občas bolí, no…“ tvrdí postava na obrazovce.

Konkurenti čumí do iphonů, nebo sledují promítanou zkázu.

„Dobrý den, jmenuji se Milena Hrubozrnná a jménem TV Chrobák vás vítám na dnešním výběrovém řízení. Ti nejlepší se stanou editory na našem webu. K tomu však později. Nyní pojďte za mnou, prosím,“ ohlašuje své zjevení madam, která vypadá jako dost velký hemeroid přetřený make-upem. 

Scházíme do podzemí. Hromadně. Obrázky prasat kráčejících na porážku jsou nevyhnutelnou asociací. Když na porážku, tak s úsměvem, říkám si a zubím se jak kretén. Zabijou nás tajně. Tady lze vidět léta praxe, to se musí nechat. Vcházíme do jedné z místností, kde čekají židle. Mlčky naplňujeme jejich praktické využití. Před námi improvizované pódium. Slyším zvuk klíčů a vidím, že zmalovaný hemeroid zamyká. Žádná možnost útěku.

„Takže bych začala s tím, že vám představím velmi důležitou osobu – toto je vedoucí personálního oddělení Lenka Kropenatá,“ říká Hrubozrnná a ukazuje na nejhorší verzi Jokera, kterou jsem doposud viděl. Joker přebírá slovo: „Tak a teď se nám představíte vy, půjdete pěkně sem dopředu. A sedněte si k nám blíž. Tohle je výběrové řízení, záleží samozřejmě i na tom, kam si sednete.“

Pár snaživých skutečně přechází dopředu. Já raději zůstávám dřepět.

Představení

„Teď budete jednotlivě předstupovat sem a krátce se nám představíte. Kdo půjde jako první? No, nestyďte se!“ protíná prostor úsměv madam Hrubozrnné.

Představování vypadá jako přehlídka vystupujících v právě vybudovaném panoptiku. Pánové se chlubí tím, že každý den sledují pořady jako Výměna kobylek, nebo Ordinace Anděla smrti. Slečny vystupují profesionálně, evidentně však litují, že výstřihy a krátké sukně v tomto chladném dni braly zbytečně.   

Přicházím na řadu jako úplně poslední. Odříkávám dosavadní zkušenosti, žmoulám svetr a rudnu.

„A sledujete nás?“ střílí po mě zmalovaný hemeroid munici, která se dala čekat.

Před očima se mi promítá můj dosavadní život, končící u postavy na obrazovce, která říká: „Pravda občas bolí, no…“

„Ne, nesleduji.“

Chvíle ticha.

„Předpokládám, že se tedy alespoň díváte na naše webovky…“

„Ne, nedívám.“

Kdybyste se mě zeptali, zda by mi bylo příjemnější setkání s Jokerem, nebo s hemeroidy, nevěděl bych. Za normálních okolností bych volil Jokera, ale dneska jím není Jack Nicholson, nebo Heath Ledger, dneska jím je Lenka Kropenatá, vedoucí personálního oddělení Tývý Chrobák. 

„Tak to o hodně přicházíte,“ konstatuje Kropenatá. Za výraz ji udílím soukromého Oscara.

Žmoulám svetr a rudnu: „Myslím, že ne…“

Tak co přijde? Otevře se propadliště. Spadnu do kádě s kyselinou?

Nonsens

„Proč sem teda chodíte? Proč sem chodíte? Vždyť to je celý nonsens…“ haleká Lenka Kropenatá, Hrubozrnná vedle ní se jen kroutí jako moučný červ.

„Já mám dada rád…“

Kropenatá vypadá, že každou chvíli vyskočí a provede mi něco, co se mi nebude líbit.  

„Výborně, jsme všichni, tak si dáme malou pauzu, ano?“ snaží se Hrubozrnná uklidnit situaci, vražda na výběrovém řízení by jim teda neprošla… Hemeroid jde ke dveřím a otevírá je. Nenápadně na mě kývne hlavou. Zřejmý signál: PRCHEJ. Na znamení díků kývnu hlavou. Morální poučení, že občas mohou být hemeroidy lepší než Joker, zabliká mozkem. Jdu. Jdu rychle.

V horní chodbě si uvědomuji, že se mi chce na záchod. Dost. Vkročím tedy na toalety pro pány. Vykoukne scenérie tří pisoárů – u prostředního z nich stojí muž. Není důvod se jím znepokojovat, stoupám si vedle něj. Konám potřebu. Periferním zrakem vidím, že činí cosi podivného s rukou. Sklouznu tam očima, čistě ze zvědavosti…

Zjištění, že maestro masturbuje mě přeci jen vyvádí z míry. Podívám se chlapíkovi do obličeje. Pohledy se střetnou. Díváme se do očí jeden druhému. Co v takové situaci říct? Nic mě nenapadá. Zapínám si poklopec a jdu. Teď už opravdu.