StudentPoint

Bára Látalová vypráví o tanci, dětech a fyzice

Bára Látalová vypráví o tanci, dětech a fyzice
V úterý 26. února se v divadle Ponec objevila první divoká karta tohoto roku. Představení se jmenovalo Fg = G [(m₁m₂)/r²] / Tanec a fyzika. Jeho choreografka Barbora Látalová jím chtěla oslovit hlavně děti. Na otázky o nich a o své další práci nám odpovídala v následujícím rozhovoru.

Jak jste se dostala k tanci?

Začala jsem tancovat ve čtyřech letech v tehdy ještě Lidové škole. Později jsme se přestěhovali a já pak chodila k mamince do jiné ZUŠky na hodiny lidových tanců. Pak jsem studovala na gymplu a až když se v roce 1992 otevřelo Ducan centrum, tak jsem tam nastoupila do prvního ročníku.

Jak pokračovala vaše taneční kariéra po škole?

Popravdě nijak. Pracovala jsem třeba za barem a tak. Znovu jsem se k tanci vrátila prakticky až teď. Před pár lety jsem šla na jeden workshop souboru Nie a ten jejich přístup se mi tak líbil,že jsem u toho zůstala.

V čem je Nie jiné?

Tak hlavně už to není jen tanec, ale také divadlo. Propojují se výrazové prostředky tance a divadla. Jde tam vlastně o zbourání pomyslné třetí stěny mezi jevištěm a diváky. Tanec je občas hrozně uzavřený. Tanečníci se soustředí jen na své kroky a jejich pohled je takový prázdný, směřuje dovnitř. V Nie se často díváme do diváků, sledujeme jejich reakce na to, co se děje na scéně, a to nám dovoluje zase reagovat na ně, a tak vzniká komunikace mezi herci a hledištěm. Ale zase se nesmíte dívat moc, pak se tanec tříští a už to není tanec. Já se snažím hledat tu správnou hranici. Je to nový přístup, takže to stále zkoušíme a zjišťujeme, co si můžeme dovolit a co už je moc. Kromě toho všechno je autorské, nehrajeme nějaké cizí napsané hry. Často se hraje a tančí se živou hudbou. Ta je celkově lepší pro vnímání, nemáte dopředu naučené pohyby ve správném rytmu, ale stále spolupracujete a udržujete kontakt s tím, kdo ten zvuk vytváří.

Mohli jsme nějaké příklady komunikace s divákem vidět i v úterý v Ponci?

Ano, pro mě bylo třeba důležité, jak děti v prvních řadách začaly taky tancovat a snažily se nás napodobovat. Nejdřív to byly jen děti našich známých, ale pak se k nim přidaly i další, a to byl signál, že je to baví, že jim něco říkáme. Snažím se do představení vkládat takové momenty, kdy se může něco stát, pak je divadlo daleko živější a já to vnímám jako ty nejčistší okamžiky. Tím že hrála živá hudba; měli bychom čas se takovým situacím věnovat, zastavit představení a pokračovat až za chvíli. Ale tady to byla premiéra, takže jsme ještě tolik neimprovizovali. Příště ale třeba vezmeme děti do našeho gravitačního pole a bude chvíli tančit s nimi.


A kdy se můžeme těšit na další představení?

Tak to je trochu horší. V Ponci jsme byli jako divoká karta. Uvidíme, jak oni budou reagovat, anebo najdeme něco jiného. Je to škoda, protože jsme dlouho zkoušeli a připravovali představení, které teď nemůžeme dál rozvíjet.

Čím se tedy zabýváte dál?

V NoDu zkouším dvě představení se skupinou Krepsko. Je to plné improvizace a to mě baví. Mimoto učím na základní škole na Havlíčkově náměstí v rámci projektu Tanec školám. Spolupracuji s nimi už třetím rokem, teď mám třeťáky a páťáky a k tomu ještě druhou třídu a je hrozně zajímavé, jak se ty děti za tři roky posunuly. Musím ještě říct, že to není úplně normální základní škola, chodí tam hodně romských dětí a problémových dětí, které jsou plné energie a jsou to takové ty typické zlobivé děti. Myslím ale, že moje hodiny jim hodně pomáhají. Neučí se ani tolik tancovat, ale spíše si hrajeme, učím je dívat se na ostatní, vnímat je, pohybovat se a nevrážet do ostatních, naslouchat druhým a hlavně spolupracovat. Ostatní předměty ve škole jsou hodně soupeřivé, kdo bude nejlepší, kdo dostane jedničku. Tady naopak spolupracují a vzájemně se podporují. Také se učí mluvit o tom, co vidí kolem sebe, i o tanci. Myslím, že je to pro děti hodně důležité. Ve Francii nebo v Norsku tohle funguje běžně, u nás je to zatím jen testovací projekt. Bylo by skvělé, kdyby se takový předmět stal součástí osnov. Pomohlo by to také tanci u nás celkově, vychovávalo by se mladé publikum pro taneční představení. Dneska na ně totiž chodí hlavně sami tanečníci a je to taková uzavřená zábava, lidé se bojí, že představení nebudou rozumět. Ale já myslím, že to nemusí být pravda. Já například nikdy nerozuměla fyzice, ale to mi nezabránilo, ba naopak inspirovalo, ve vytvoření představení, které se snaží tanec definovat jako pohyb v gravitačním poli. Tanci stejně jako fyzice nemusíte rozumět, ale může vás fascinovat.

A myslíte, že malé dítě je schopné vnímat něco tak abstraktního, jako je tanec?

Já myslím, že určitě. U nás se celkově děti hodně podceňují, všechny představení pro ně musí být pohádky, musí tam být jednoduchý příběh, stále stejné postavy. Ale jak jezdíme s Nie po světě, tak účinkujeme hodně na festivalech pro děti a ony všechna představení v pohodě vnímají a v cizině je běžné jim tanec a abstrakci představovat už v předškolním věku. Navíc učím na základní škole, tak vidím rozdíl mezi dětmi, které mám od třetí a které už od první třídy. Čím dřív jsme začali, tím víc je to teď baví a ti mladší teď už i vyžadují nějaké cvičení a těší se, až budou moci tančit, kdežto pro ty starší je to něco navíc, co je těžké, a do čeho je musím spíš přemlouvat.

Barbora Látalová vystudovala konzervatoř Ducan centre, v rámci studia se zjasnila stáže v USA. Od roku 2003 spolupracuje s mezinárodním souborem NIE (New International Encounter). Díky nim se dostala na tři roky do Norska a také na stáž do Paříže. Nyní se věnuje práci ve škole, nacvičuje představení s Nie a skupinou Krepsko. Hodně času věnuje i svému malému synovi.

Divoká karta divadla Ponec je projekt, který umožňuje mladým choreografům uvádět představení na zavedené pražské taneční scéně. Jako první uvedli představení Báry Látalové Tanec fyzika a každý měsíc se uskuteční několik dalších.

NIE je evropská skupina spojující herce z různých zemí se snahou udržet divadlo živé. Používají všechny prostředky, nejen herectví, ale i tanec, zpěv, hudbu, světla nebo animace. Pořádají nejrůznější workshopy a podílejí se na vzdělávacích projektech v celé Evropské unii. Existují od roku 2001, sídlí v Oslu a Cambridge. Česko bylo jednou ze zemí, která stála u zrodu skupiny, a doteď se zde nachází početná členská základna.

Foto: David Hejral (Studentpoint)

loading...

Dále najdete na StudentPoint.cz...