Autor textu Karl Kraus o něm sám napsal: „Jevištní provedení dramatu, jehož rozsah by podle pozemské časomíry zabral přibližně deset večerů, je určeno pro divadlo někde na Marsu.“ Více než dvě stě krátkých scén a celý regiment postav by podle Krause přilákal pouze senzachtivé diváky a myšlenky obsažené v jevištním eposu Poslední chvíle lidstva by se při jeho dramatizaci zcela ztratili.
Komedie tedy zvolila strategii „rozděl a panuj“. Oslovila tři úspěšné rakouské režiséry a nechala každého nastudovat jen část hry. I tak si na divadelních židličkách posedíte déle než tři hodiny, a to i kvůli dvěma dvacetiminutovým přestávkám. Ale v délce problém není. Kde tedy dochází k teroru diváků?
Překvapivě výpravný začátek
Po přečtení úvodních slov v programu jsem se zalekla. Neinscenovatelná hra. Sice pak následovala poznámka, že se už několikrát v různých podobách na jevištních prknech objevila, ale moje obavy to stejně nezahnalo. Po otevření sálu jsme usazeni na jeviště po obou stranách dřevěné rampy, která sahá až na protější balkón. Kdyby se mi o židli neustále nezatrhávaly silonky, na první pohled by to nevypadalo špatně.
První část má překvapivě výpravný charakter. Postava válečné reportérky Alice Schalekové prochází všemi scénami a ukazuje, jak válku zachycuje tisk. Celé dílo kritizuje válku, její obraz v médiích a první část se tohoto leitmotivu drží zuby nehty. Typickým příkladem je scéna, kdy novinářka dělá rozhovor s nóbl dámou, která se právě vrátila z nepřátelského zajetí nebo rozhovor o smyslu války s vlastencem a opilým skeptikem.
Druhá část se odehrává na balkóně, publikum sedí v dolní části dřevěné rampy. Tentokrát se hlavním tématem stal smích. Ubavit se k smrti. To, že nedaleko umírají mladí vojáci po stovkách, to dnes večer přece nikoho nezajímá. Hysterický smích doplňují uhrančivá světla a blýskátka na šatech obou přítomných žen.
Že by konec?
Následuje druhá, naštěstí poslední přestávka. Inscenace se zatím vyvíjí dobře, nedá se jí nic zásadního vytknout. Přesouváme se nahoru. Konečně polstrovaná křesla balkónu, ale silonky jsou po dvou předchozích dějstvích stejně na vyhození.
Náhle přichází překvapení. Poslední část končí po sotva deseti minutách. Obecenstvo nadšeně tleská, ale herci ne a ne se uklonit. Za okamžik jeden z nich vystoupí do popředí a začne něco vyprávět. Jeho monolog je nečekaný a tak mi chvíli trvá, než pochopím, o čem vlastně mluví. Jakmile se chytnu, zmlkne, zařadí se zpátky mezi ostatní. Společně prkenně čekají na další potlesk. Ten přichází s větší prodlevou než ten první, ale stále víceméně nenuceně.
Poslední chvíle divákova
Bohužel, za chvilku vystoupí další postava z řady a pustí se do vyprávění. Některé promluvy vyznívají čistě satiricky, jiné jako obyčejné vyprávění příběhu z války a další se snaží sdělit nějakou závažnou myšlenku. Režisér Alexander Riemenschneider zvolil jako propojovací článek právě strnulé čekání na potlesk. Nepochybuji o jeho hluboké myšlence, nicméně když vás po třech hodinách představení, už po desáté nutí tleskat a bez unaveného plácání se hra nechce pohnout dál…
I poslední část se nakonec uzavírá po přibližně padesáti minutách. Padesáti minutách vyplněných utrpením a čekáním na to, který aplaus se stane tím posledním. I na hercích je vidět, že je váhání diváků překvapilo. Stanislav Majer později sáhne po jasných vyzývavých gestech, ale potlesk vázne víc a víc.
Je až neuvěřitelné, jak poslední část dokázala celý jevištní epos zabít. Osobně doporučuji při poslední části zaujmout místo blízko dveří a po prvním potlesku se s klidem zvednout a odejít. Nebo lépe, staňte se tím hybatelem, který po každém výstupu vyvolá potlesk. Značně tím urychlíte průběh představení a spoludiváci i herci vám budou zajisté vděční.
Ale nebuďme černobílí, poslední část, když nic jiného, vzbuzuje emoce. A to není jev, který nastává u většiny představení, tedy co na tom, že pocity nejsou zrovna pozitivní. A náhodou i kladné ohlasy se ozývají z internetových útrob. Čtěte zde, blog Jiřího Kouly.
Závěrečné hodnocení: I přes neinscenovatelnost se to docela povedlo. Nebýt poslední části s (ne)násilně vyžadovaným potleskem mohla se hra zařadit do zlatého fondu Divadla Komedie.
Jméno inscenace: Poslední chvíle lidstva
Divadlo: Divadlo Komedie
Režie: I. část – Katharina Schmitt, II. část – Thomas Zielinski, III část – Alexander Riemenschneider
V hlavních rolích: Reportérka – Ivana Uhlířová; Skeptik – Jiří Černý; Vlastenec – Jiří Štrébl; Kaplan – Martin Pechlát; Voják – Stanislav Majer; Politik – Pavel Daniel; Herečka – žena Politika – Gabriela Míčová;
Žánr: Moderní jevištní epos
Cena vstupenek: 280/168 Kč,
Premiéra: 22. 4. 2011
Hodnocení: 60%
Foto: Archiv Divadla Komedie
