Třetí premiéra v květnu s námětem z nedaleké historie. Na zábradlí hrají Českou válku o třetím odboji, ve Švandově divadle Hrubínovu Křišťálovou noc z doby počátku šedesátých let a teď v Národním znovu objevují Josefa Topola a jeho Konec masopustu.
Kolektivizace je v plném proudu a v naší vesnici zbývá už jen poslední soukromě hospodařící rolník. Jeho jméno zvolil autor opravdu výstižně. Král evokuje nejen feudální moc nad majetkem, ale i moc nad osudy svých poddaných, v tomto případě jeho dětí. Vedle něj vystupují Předseda místního národního výboru, tajemník stěhující se na venkov, Cihlář a hlavně Smrťák. Holič s malým krámkem organizující masopustní průvod.
Smrt, smrt, smrt kolem nás
Během krátké chvíle se scéna zaplní desítkou maškar. Místo veselých barev, třásní a cingrlátek mají na sobě špinavé hadry, obličeje nabarvené na bílo a každé na hlavě trůní turban, ze kterého splývá několik pramenů odporných slepených vlasů. Že by je Smrťák našel na hřbitově?
Dříve se pohřbívala Smrtka, Morana neboli Paní Zima. Tentokrát půjde o symbolický pohřeb soukromého sektoru. Umrlce si zahraje Králův syn, prostoduchý Jindřich. Další motiv smrti se objevuje ve starém příběhu z války. Cihlářův syn zemřel a z nejasných náznaků vyplývá, že v tom má prsty Smrťák.
Původní text je plný symbolismu a smrti. I aktuální inscenace se drží tohoto tématu. Prostředí a politické souvislosti nehrají hlavní roli, vyprávění se soustředí na jednotlivé charaktery a jejich prožívání. Toto pojetí dílu rozhodně prospívá a dělá z něj hru, na kterou má smysl i v dnešních dnech zajít.
Prázdno plné maškar
Herecké výkony jsou vyrovnané. Vyčnívá pouze Smrťák, jehož si zahrál Vladislav Beneš. Jeho charisma totálně ovládne každou scénu, do které vstoupí. Například když upravuje Jindřichovi vizáž, aby vypadal jako skutečná mrtvola. Působí sice skromně, ale jeho potměšilý výraz značí, že se nejedná o úplně čistou hru. V druhé části se převléká do úchylného bílého kostýmku a při tomhle zjevu už z něj žádný divák v hledišti nemůže spustit oči.
Bez Smrťáka ale jeviště zeje prázdnotou. Když ho zaplní desítka maškar, tak se zdá vše v pořádku, ale ve chvíli přítomnosti jen dvou tří postav na scéně není, kdo by velký prostor využil. Postavy se topí ve velkém vzduchoprázdnu. Ve scénické poznámce je holičství popsáno jako malý krámek. Tady obsahuje téměř dvacet stolečků se zrcadly a židlemi pro zákazníky.
Celkově režisér Jan Pitínský moc nevystihl tíživou atmosféru nastalé situace. Postavy prožívají těžké chvíle, jednomu by měla tuhnout krev v žilách, napětím ani nedýchat. Ale ono nic, osudy postav jakoby se diváků nedotýkaly. Velké divadlo neumožňuje vcítit se do Krále v jeho existenční deziluzi, protože i lidem v prvních řadách je na několik metrů vzdálen. Ani maškary nevyvolají nic než lehké znechucení nad jejich kostýmy. Textu samotnému chybí dynamický spád, který by se na velkém divadle spíš chytil, a tak diváci odchází bez silného kulturního zážitku.
Závěrečné hodnocení: Výborné zpracování, dobří herci, ale špatné divadlo. Komornější prostor by dal představení úplně jiný rozměr.
Jméno inscenace: Konec masopustu
Divadlo: Národní divadlo (Historická budova)
Režie: Jan Antonín Pitínský
V hlavních rolích: Král – Igor Bareš; Jindřich – Filip Kaňkovský; Marie – Petra Beretová; Cihlář – Alois Švehlík; Smrťák – Vladislav Beneš; Věra – Kateřina Holánová; Paní Pražka – Iva Janžurová; Rafael – Radúz Mácha j.h.; Předseda – Milan Stehlík; Maškary – studenti DAMU a další
Žánr: Vesnické drama
Cena vstupenek: 370 - 30 Kč podle místa v hledišti, sleva pro studenty 50% na 1. a 2. galerii, 50 Kč při zakoupení půlhodiny před začátkem představení. Nešetřete, sedět vpředu se skutečně vyplatí.
Premiéra: 26. 5. 2011
Hodnocení: 80%
