StudentPoint Divadlo

Ujetá ruka v Činoherním klubu ujíždí na černém humoru

08. únor 2011 Veronika Steffanová

Marek Taclík patří mezi to nejlepší, co pražská divadelní scéna nabízí. Tentokrát září v Ujeté ruce ve svém kmenovém divadle Činoherním klubu. Jeho postava má sice temný charakter, ale při jejích replikách vaše bránice v klidu nezůstane.

Hra začíná celkem banálním příběhem staršího muže. „Když mi bylo sedmnáct, přepadlo mě několik trampíků. Dotáhli mě na koleje, položili na ně moji ruku a počkali, že se za kopcem objevil nákladní vlak. Na odchodu mi ještě zamávali. Mojí vlastní rukou. No trampíci už to mají dávno za sebou, ale to co mi patří, jsem ještě zpátky nedostal. Už jednadvacet let hledám svojí ujetou ruku.“

V repertoáru Činoherního klubu se objevila nová hra od Martina McDanagha. Tento britský autor vyniká svým smyslem pro černý humor a touhou šokovat diváky. Dříve uvedený Pan polštář přímo dýchal nejen černým humorem, ale i depresivní atmosférou. Ujetá ruka je daleko více laděná na veselou vlnu, až tragikomickou.

Scéna je řešena celkem tradičně, snad jedinou inovací jsou vstupy zpívající kovbojky a jejího přítele. Tyto dvě postavy si přidal přímo režisér Ondřej Sokol, ale zůstává záhadou, proč to udělal. Příběh jinak westernově nepůsobí a hudba nemá nic, kvůli čemu by nemohla být pouštěna ze záznamu. Naštěstí tento tvůrčí výkřik do tmy hru žádným způsobem výrazně nenarušil.

Představení nedoporučuji lehčím povahám. Většinu času je scéna plná velice naturalisticky vyvedených uřezaných rukou a lidé v prvních řadách se chvěli hrůzou, aby na ně náhodou některá z rekvizit nespadla.

Herci působí velmi profesionálně. Marek Taclík nezklamal a zdatně mu sekunduje i Martin Finger v roli hotelového recepčního s vášní pro gibony. Trochu slabším dojmem působí výkon Domingose Correii a Markéty Stehlíkové. Zvláště její výstup působí příliš hystericky a je vidět, že herečka ještě nenašla cestu k rozporuplnému charakteru své postavy.