Ocitáme se na daleké Rusi, v panství u jezera. Treplev miluje Zarečnou a nové divadelní formy. Zarečná miluje herectví a spisovatele Trigorina. Ale ten miluje jen sám sebe, takže si neváží ani přízně bohaté herečky Arkadinové. Láska vypadá jako jeden velký omyl, a i přesto se bez ní žádný z hrdinů neobejde.
Režisér Michal Dočekal se rozhodl postavit děj hry mimo čas. Před námi se neodehrává legenda z konce devatenáctého století ani její neobratná modernizace. Místo toho využil nadčasový text, jeho symboliku převedl do řeči divadla a nechal herce plout na vlně příběhu o tragických osudech lidí, žijících na břehu jezera.
Po příchodu do Stavovského divadla zavedou uvaděčky návštěvníky do zadní části budovy, kde se nachází vstup na jeviště. Na něm na každého čeká jedna nečíslovaná židle, při troše štěstí i s pohodlným polštářkem na sezení. I samotná scéna je situována přímo na jevišti. Její zadní hranici tvoří poloprůhledná stěna, která zabraňuje výhledu do sálu. Uprostřed se pak povaluje kus kmene, nejspíše mohutného dubu. Po chvíli pohasnou světla a bez jakéhokoli úvodu hra začíná.
Neobvyklý začátek zasáhne každého diváka a ten se chvíli rozhlíží. „Cože, co se to děje? To už se hraje? Ale já ještě nedopověděl větu a nezačal cucat svůj oblíbený bonbon!“ (Ach tihle protivní papírkový šustiči). Po chvíli se konečně začne soustředit na hru. Naštěstí o nic nepřišel, vystupující Saša Rašilov byl do svojí role obsazen nejspíš omylem, ale režisérovi tenhle přehmat pro tentokrát odpustíme.
Brzy se plastová stěna zdvihne všem nad hlavy a my můžeme shlédnout Treplevovu hru. Obvykle bývá tato scéna příležitostí pro režiséry a scénografy, pořádně se vyřádit, ale tady ji poněkud odbyli. Na jednu stranu to vlastně lépe vystihuje celý smysl scény, protože Treplevovo představení je spíše pokusem o divadlo a nemělo by být plné divadelních diamantů. Na druhou stranu ďáblovy oči v podobě dvou laserových teček by opravdu zasloužily výměnu.
Celkově inscenace je přes svou kvalitu plná podobných mušek, které jí brání stát se nejlepší hrou roku. Treplev má po celou dobu na nose silné brýle, ale v jednu chvíli si je sundá, vášnivě se hádá se svou matkou. Nakonec je shrábne ze stolu a odejde. Člověk s tak silnou oční vadou by se tímto způsobem nikdy nechoval a aspoň v závěru by brýle hledal velmi opatrně.
Dalším rušivým elementem je Arkadinová, když v teplákové soupravě přijde na synovu premiéru. Ve všech zbývajících scénách se obléká velmi elegantně a luxusně a tak zpětně v teenagerovské mikince působí naprosto nepatřičně. Sice před tím Treplev zmíní, že se ráda vydává za mladší, ale je zvláštní, že jí tato touha po první scéně opustí.
Hold za představení patří Evě Josefíkové, posluchačce DAMU, která zaskakuje za Magdalénu Borovou v roli Niny Zarečné. Dokonale zvládla její naivitu a v druhé půli i její rozpolcenou osobnost. Další pochvalu zaslouží samotné obrácení pozice diváků. Sice se tento tríček objevuje čím dál častěji, ale tady má skutečný důvod. Na diváka působí, jako by celou dobu seděl na špatné straně, všechno vypadá trochu jako omyl, podobný tomu, který v lásce prožívá většina postav. I další symboly promlouvají skrytým hlasem a nutí návštěvníka přemýšlet i dlouho po představení, dokud u každého neodhalí jeho význam.
Závěrečné hodnocení: Inscenace neobyčejně dobře promyšlená, ale bohužel ne do všech detailů.
Jméno inscenace: Racek
Divadlo: Národní divadlo - Stavovské divadlo
Režie: Michal Dočekal
V hlavních rolích: Arkadinová – Taťjana Medvecká; Sorin - František Němec; Treplev – Jan Dolanský; Trigorin – David Prachař; Dr. Dorm – Ladislav Mrkvička; Nina Zarečná – Eva Josefíková; Máša – Lucie Žáčková; Medvěděnko – Saša Rašilov; Pavlína – Johanna Tesařová; Šamrajev – Alexej Pyško;
Žánr: Komedie o čtyřech dějstvích
Cena vstupenek: 400 Kč, poskytují slevy pro studenty. Při koupi do 8.září na zářijová představení 40% sleva.
Premiéra: 9. června 2011
Hodnocení: 85%
Foto: Archiv Národního divadla (autor: Lucie Jansch)
