Zajdete-li si do Divadla Komedie na aktuální novinku Agnes, budete možná trošku překvapeni. Hostující režisér Alexander Riemenschneider sice také dokáže z herců „vytřískat“ to nejlepší, ale na rozdíl od kmenových režisérů (Jařab, Pařízek) se ve své novince nezaobírá dlouhými intelektuálními filosofujícími monology, ani na diváka „neútočí“ dusnou, znervózňující atmosférou. Agnes je inscenace svěží, vtipná, lidská a osekaná od všech myšlenek, které se přímo nevztahují k jedné ze dvou postav. Je ale pravda, že úplně klasické divadlo to také není.
Po příchodu diváka do sálu se před ním na jevišti objeví ležící herečka, dvě židle a nahoře nad tím vším zahlédne viset velké bílé mraky. Scénu objímá prostorné jeviště, které Divadlo Komedie protentokrát obnažilo celé, Pořídil-li si divák program, čte: „Rajská situace: V tomto světě, na tomto jevišti, existuje jenom jeden muž a jedna žena,“ píše režisér. Po zhasnutí v hledišti se objeví i muž. Jsou tam, na prázdném jevišti, spolu pod těmi ohromnými mraky. Život patří jim, nikdo jiný neexistuje. Oddělenost jejich mikrosvěta a světa nás všech ještě zdůrazňuje intenzivní kontakt s publikem, ke kterému se oba herci často obracejí. Občas se políbí, občas se obejmou, ale většinou mluví. Agnes je totiž netypické divadlo především tím, že se na jevišti příliš „nepředvádí“, ale hlavně „vypráví“.
Život versus iluze
Příběh je poměrně jednoduchý: máme před sebou pár, jde o studentku (Ivana Uhlířová) a neúspěšného spisovatele (Martin Pechlát). Studentka Agnes není příliš společenský člověk a její přítel je zase typicky egoistický a neuspokojený umělec. To jsou první informace, které se k nám dostanou. Příběh ale skutečně začíná až ve chvíli, kdy si Agnes partnerovi postěžuje, že na žádné fotografii to není ona, a že touží po pravdivém portrétu, který by pro ni snad mohl vytvořit on. Napsat knihu o Agnes. Vznikající kniha se stane ale páru osudná – podmaní si je, předběhne je v čase a bude se je usilovně snažit rozdělit.
Ivaně Uhlířové a Martinu Pechlátovi stačilo jako vždy málo, aby ovládli ono velké prázdné jeviště. Především Ivana Uhlířová si diváky získala už od první věty a divácký smích, který v Komedii není úplně na denním pořádku, si viditelně užívala.
Dominantním prvkem inscenace bylo převlékání – ať už šlo o převlékání z „domácího“ do „procházkového“ nebo o převlékání, skrze které se Uhlířová převtělovala z jedné divadelní postavy do druhé. Jako součást konceptu to fungovalo, ale fakt, že převlékání plnilo dvě funkce najednou, mohl občas diváka mást. Matoucí bylo občas i samotné vyprávění, které sem tam herci ilustrovali hereckou akcí. Děj má totiž dvě linie – tu, která se týká skutečného života páru a tu, ve které vzniká kniha, tedy fikce, jenž má se skutečností společného čím dál tím méně. Tyto dvě dějové linie byly od sebe k rozeznání jen minimálně – což byl sice na jedné straně určitě záměr (samotná postava spisovatele totiž život od iluze rozeznávala těžko), na druhé straně mohla divákova snaha se v dějových liniích zorientovat odvést pozornost od následujících scén.
Všude mraky, všude mlha
V poměrně stručném programu k inscenaci můžete kromě režisérových slov najít i úryvek Josefa Čapka z knihy Psáno do mraků: „Kotviti v sobě, býti sám v sobě svou lodí, svým mořem.“ Programy Divadla Komedie bývají svým obsahem přesně tím, co uvidíte na jevišti, jen v papírové podobě, totiž: není to upovídané, není to moc barevné ani zdobné, ale dostanete se na dřeň, přímo k příběhu a jeho hlavní myšlence. Tento úryvek, ač z jiných úst a z jiné doby, je přesně tím, co pro mě Agnes znamená. Je lodí, ukotvenou sama v sobě, je svým mořem. Ano, miluje sice, ale nenechá si poroučet, nenechá sebou manipulovat a dobře ví, kde je příběh jejich lásky a kde už je kniha.
Na začátku jsme se ocitli v ráji. Postupem času se ale na jevišti objevila také Luisa, která přišla, aby svlékla spisovateli košili a kalhoty. Idylku narušily hádky. Mraky, dřív neohroženě rozprostřené po obloze, spadly dolů a ještě hlouběji, aby spíš než mraky připomněly mlhu. A jak víme, mlha, pokud se drží u země dlouho, začne dělat problémy. Skutečnost, dřív možná trochu složitá, se rozpustí a dva lidé, ať už utekli z ráje nebo ne, k sobě už těžko naleznou cestu zpátky.
Agnes je dílo ve všech směrech moderní a jejím uvedením jsme snad zase trochu pootevřely dveře vstříc moderní dramatice, které se naše divadlo pořád trochu obává. Alespoň já bych si to přála. „Zajímá mě vyprávět o lásce, která není ohrožována svými hranicemi, ale bezmeznými možnostmi. Pokud už nemáme žádné Monteky a Kapulety,“ píše Riemenschneider, „koho můžeme činit zodpovědným za selhání naší lásky?“
Závěrečné hodnocení: Zajímavá inscenace, která je ovšem postavena především na mnohovrstevnatém textu, pročež vyžaduje od diváka maximální soustředění.
Jméno inscenace: Agnes
Divadlo: Divadlo Komedie
Režie: Alexander Riemenschneider
Hrají: Ivana Uhlířová, Martin Pechlát
Žánr: drama
Cena vstupenek: 220-300 Kč podle místa v hledišti, 40% sleva pro studenty do 2. a 3. kategorie.
Premiéra: 22. září 2011
Hodnocení: 75%
Foto by Jan Dvořák, www.prakomdiv.cz
