StudentPoint Divadlo

Kde je Domov můj? Odpověď naleznete Na Zábradlí

25. listopad 2011 Hana Bulejová

Divadlo Na Zábradlí uvedlo 21. října ve světové premiéře další hru na aktuální téma. Drama Jiřího Pokorného se pokouší představit divákům svět lidí bez domova. Nutno bohužel podotknout, že ne příliš povedeně.

Podtitulem hry byl zvolen oxymóron „veselohra v hrobce“. Můžete tedy pátrat po onom vtipálkovi, který vám osvětlí humorné scénky z natáčení. Možná za ně lze považovat skutečnost, že se značná část divadelního sálu pobaveně uchechtávala při každém peprném vulgarismu, který na pódiu padl. A nutno přiznat, že jimi herci nešetřili. Až na tato ozvláštnění českého jazyka zůstával však projev hlavních hrdinů poměrně kultivovaný, plný odkazů k literatuře, hudbě a kultuře vůbec. To nás přivádí k pohnutému životopisu hlavních postav (Erich, Eda, Emil a Eva), do nichž se vžili Jiří Ornest, Pavel Liška, Leoš Noha a Zdena Hadrbolcová.

Jeden každý z nich žil před nedobrovolným vyhnanstvím do ulic leckdy náročným povoláním, např. jako architekt, plastický chirurg či asistentka ředitele. Režisér dramatu David Czesaný naznačil ve hře příčiny, které dovedly hrdiny až na beton. Nebo hřbitovní žulu. Zároveň připouští také eventualitu cesty na dno přes dna vypitých lahví. A tak spolu s krabicemi vína a toulavými kočkami živoří tři muži a jedna žena v hrobce jakéhosi Ericha (všimneme si shody jmen), který na hřbitově odpočívá s rodinou. A divák tak může později dumat nad smutnou skutečností, totiž že náš Erich z ulice žádnou rodinu nikdy neměl. Soudní pře o jedna důležitá a jím nepovedeně plasticky upravená ňadra jej přivedla až na hřbitov, kde jen přežívá a na anděla smrti čeká se svou náhradní rodinou.

Jeho nejbližší se díky své zištnosti postarají o jakýsi děj. Prodají Erichův spacák a snad by byli nechali kamaráda mrznout, kdyby se tento nerozhodl vzít osud do svých rukou. Hnán touhou skončit za mřížemi, kde vám dají deku i jídlo, přepadne s plastikovou pistolkou benzinovou pumpu. Tu však obsluhuje důležitý hrdina příběhu, jenž pro změnu touží po osudu či alespoň charakteru z Dumasových románů. Tento prodavač a později recepční poskytne Erichovi dobrovolně veškerý obnos kasy, totiž 700 tisíc. Zde má divák chvíli čas na zamyšlení: nechal by si obnos pro sebe, začal nový život a ponechal zrádné kamarády jejich osudu na Erichově místě? Jde to vůbec?

Erich se nicméně projeví jako charakter, o danajský dar se s přáteli spravedlivě rozdělí a přivádí je do luxusního butiku, kde se objevuje další důležitá postava – slečna prodavačka. Na tomto místě budete vystaveni silným dialogům o dnešní společnosti, upadající morálce, korupci, majetkových rozdílech a zvracení v kabinkách, což symbolicky doprovází Střihavkova Země vzdálená. Aby se obecenstvo nepřestávalo smát, herci se z podivných důvodů vrhají do imitace Beatles. Mají na sobě přeci obleky, z magnetofonu zrovna náhodou hraje I Saw Her Standing There, tak čemu se divit. Pro ještě více hurónský smích nechává režisér jednoho z falešných zpěváků rádoby vtipně šťouchnout do jakože McCartneyho, aby tento nezapomněl drnkat o lahvi Jamesona levou rukou.

Sledujme však kroky našich čtyř hrdinů. Z Prostějovského butiku vede jejich cesta do slibovaného ráje - Erich velkoryse zaplatí svým přátelům týdenní pobyt v luxusním hotelu Hilton. Zde se nabízí úvaha nad symbolickým počtem dní a tedy jakousi revizí stvoření světa či nad pokřiveným rájem bohatých, ale tu nechme raději stranou. Po pár propitých dnech nicméně skupinka zjistí, že krabicové víno je přece jenom lepší, či že utopenec chutná mnohem lépe než kaviár. Na hřbitově si mohli alespoň hrát s kočkami, kdežto v hotelu se nudí natolik, že se rozhodnou Edovi, jehož hraje L. Noha, uříznout jeho již polomrtovu nohu. Přibližně do tohoto místa vložili autoři přestávku, nechávajíce tak diváka v napětí, jak to s (N/n)ohou, hotelem, penězi, obleky a našimi hrdiny dopadlo.

Po opětovném roztažení opony se na scéně objevuje Erich. Na hřbitově, v bezdomoveckém oděvu, s novým spacákem a sám. Jeho velmi smutný monolog o bezvýchodnosti života a strašlivé osamělosti přerušují z hrobky vylézavší kamarádi. Postupně na scénu přichází větší skupina dramaticky nalíčených bezdomovců, kteří si za zvuků trefně zvolené písně Michaela Jacksona They Don’t Care About Us vlezou k hlavním hrdinům do hrobky…

…Úplné finále dramatu nebudu prozrazovat; nechť je posoudí divák sám. Kromě zmíněného jej v představení čeká spousta silných myšlenek, šokujících úvah či nezmíněných zápletek. A samozřejmě určitá dávka humoru, ta nikdy nesmí chybět.