Ve hře S vyloučením veřejnosti jsou vyobrazeny osudy lidí, kteří se dostanou do pekla, aby trpěli za skutky spáchané během života. Přicházejí do místnosti bez oken a de facto bez ničeho – jsou jim totiž odebrány všechny osobní předměty.
Postupně se tak setkáváme s Garcinem, Inés a Estelle. Mezi postavami vznikají různé konflikty. Brzy přicházejí na to, že v podstatě každý je „katem“, dalo by se říci vykonavatelem trestu za prohřešky spáchané během života. Na povrch tak vyplouvají příběhy vězňů. Garcin je v pekle za to, že týral a podváděl svou ženu. Inés je lesba, která měla vztah s ženou svého bratrance, kterého tím v podstatě dohnala ke smrti. Nakonec Estelle, která podváděla svého muže a zabila svoje nemanželské dítě.
V průběhu hry se dozvídáme, proč je v jedné místnosti právě tato směsice lidí. Všichni mají něco společného. Inés se snaží svést Estelle, Estelle touží po Garcinovi, Garcin chce mít svůj klid. Ve chvíli, kdy Garcin dostane možnost opustit celu, tak to neučiní, protože Inés, jako svůj protipól, nechce opustit. Všichni se navzájem nenávidí, nakonec však pochopí, že spolu musí nějakým způsobem vyjít, protože jsou v místnosti uvězněni již navždy.
Scéna je ztvárněna přesně tak, jak má vyznívat celá koncepce hry. Šeď koberce splývá s šedí kostek, které mají představovat postele. Dále měděná busta hledící neustále na své oběti, nehybná a mrtvá, stejně jako hrdinové. Uprostřed kostek dominující plechová nádoba s vodou, skrze niž hříšníci mohou nahlížet na pozemský svět a zpytovat své svědomí. Nad nádobou zavěšený nůž, jako jediný drobný předmět nacházející se v místnosti. A nakonec plechové dveře bez kliky, s větrákem na vzduch. Vedle dveří nefungující zvonek. Obraz pekla tak, jak jej stvořil Sartre je naprosto odlišný než jaká je a byla tradiční představa pekla. Právě ona šeď je symbolem oné nicoty, do které se hrdinové propadli důsledkem svých činů.
Z mého pohledu se jednalo o naprosto vynikající emocionální podívanou. Hra je založená na dialozích a na práci s textem, díky hercům se jedná o strhující podívanou. Cílem hry je ne přivést diváka do deprese, naopak, je to uvědomění si vlastní existence, zařazení člověka do celku světa, a toho, že vlastně jen člověk sám si určuje to, jaký bude jeho život. Uvědomuje si vlastně i možnost volby každého člověka, tedy to, že něco mohl udělat trošku jinak, než to udělal.
Výběr Sartrovy hry S vyloučením veřejnosti byl podle mého názoru skutečnou „trefou do černého“. Zvláště pak díky vynikající dramaturgii Ireny Hamzové Pulicarové a geniální režii Martina Vokouna. Jednoduše řečeno, Sartrova hra v podání Tomáše Stolaříka, Kateřiny Vinické a Kláry Kovaříkové je představením, které rozhodně stojí za pozornost. Zvláště na hercích je vidět, že je jejich role baví a těší, a že si své role užívají na sto procent.
Závěrečné hodnocení: Energicky pojaté drama - vynikající herecké obsazení, výborná režie.
Divadlo: Divadelní klub DJKT v Plzni
Režie: Martin Vokoun
Herecké obsazení: Klára Kovaříková, Kateřina Vinická, Tomáš Stolařík
Žánr: drama
Cena vstupenek: 110 Kč
Premiéra: 10. 10. 2009
Kdy nejdřív: 8. 11. 2011, 19:00
Hodnocení: 95%
Foto by: http://www.martinvokoun.cz/inscenace/s-vyloucenim-verejnosti
