Na přestavení 4. ročníku katedry alternativního a loutkového divadla studentů DAMU Já, hrdina si máte podle oficiálních stránek Divadla Disk zajít, pokud „chcete zažít víc, než divadlo“. To v tomto případě skutečně není fráze.
Autorský projekt Já, hrdina je postaven na snaze o objektivní pohled a následné zhodnocení kauzy bratří Mašínů (viz opět oficiální stránky divadla: „Holá rekonstrukce. Nic než fakta. Udělej si názor. A pak ho změň.“). Pro každého diváka je proto na sedačce připravený hlasovací lístek, na němž stojí velkými písmeny slova „VRAZI“ a „HRDINOVÉ“, který může divák po konci představení odevzdat a tím se k tomuto nejednoznačnému tématu jednoznačně vyjádřit. Zároveň může každý z vás sledovat průběžné procentuální výsledky hlasování na stránkách:facebook.com/jahrdina a kromě toho ještě navštívit web: masinerie.blog.idnes.cz, který tvůrci založili za účelem vytvořit prostor k diskuzi a zároveň prostor, kam se začnou postupně hrnout na téma bratří Mašínů sebrané informace.
Máte názor? Změníte ho?
Zmínili jsme se již o tom, že projekt Já, hrdina překračuje klasický divadelní tvar a je „něčím víc“. Nemluvíme v tomto případě pouze o činnostech mimo divadelních, které samotnou inscenaci překračují a dávají jí nový – společensko-politický rozměr. Jde vůbec o inscenaci samotnou, na kterou je naším úkolem se zaměřit především.
Už způsob, jakým je řešen prostor nám dává na srozuměnou, že nás čeká něco netradičního – kontakt mezi jevištěm a hledištěm je totiž přerušen. Zrcadlo, které nás od herců dělí, zde vidíme do doby, než se se začátkem představení nasvítí i z druhé strany a my tak poprvé uvidíme „za něj“ – totiž na jeviště. Zvolený název projektu „Já, hrdina“ vám jak takhle sedíte ve svých sedačkách a díváte se sami na sebe, už nepřipadá jako název, který se jednoznačně odvolává na některého aktéra (hrdinu/vraha), ale najednou si uvědomíte, že si vás sem posadili schválně, že toho hrdinu žádají od vás. Jste soudcem a to je v tomto případě úkol hodný hrdiny.
A potom to začne. Na zemi jsou namalované značky, které jsou pro rekonstrukce typické, po stranách jsou velké knihovny, v místnosti svítí chladné světlo. Hudební podkreslení připomíná spíš jakousi rezonanci. Herci zpočátku opravdu nehrají, ale pouze (svědomitě a oddaně) „rekonstruují“ spáchané vraždy. Později se nám tvar ale velmi plynule „zdivadelňuje“. Do rekonstrukcí, které divák uvidí během představení hned několikrát v různých verzích, vstupují emoce a s nimi i přesvědčivost, jakoby z oněch křídou namalovaných čar vystoupily reálné obrazy, reálné situace.
Kromě rekonstrukcí spáchaných zločinů si pro vás studenti DAMU ale připravili ještě další doplňující informace. Sebrané zlomky z dokumentů, ve kterých se sami Mášinové objevili. Rozhovory vybrané z různých pořadů od Hyde parku až po Krause. Vedle Mašínů se dostanou ke slovu i politici, potomci zavražděných, historici a další.
A divák reaguje, někdo nesouhlasně zabručí, někdo nahlas souhlasí, jiný divák dokonce zakřičí na herce: „To už stačí!“
Fašisti, komouši a teplouši
Inscenace ovšem není provokativní pouze námětem a apelem, který na diváka cíleně vede. To, co se může zdát zpočátku humorné, později ale spíše tragické a smutné, jsou části, ve kterých herci ztvárňují přispívatele do diskuzních chatů. Jde o diskuze, se kterými se nejspíš každý z nás alespoň jednou setkal – pod články na informačních serverech bývá často prostor k tomu, aby se kdokoli mohl (anonymně) ke zprávě či tématu samotnému vyjádřit. Často se v umění setkáte s narážkami na „českého hrdinu sedícího v hospodě u svého piva“, slavného všudybyla a všechnoználka. Přitom tenhle Čecháček-anonym je něčím, čeho by se snad i ten chytrák u piva zalekl. Anonymita dává přispěvatelům, kteří jsou v inscenaci citováni, naprostou svobodu slova a možnost být (v nejlepším případě) provokativní, ale i ortodoxní, vulgární, kolikrát až děsivý. Takové diskuze nemají pranic společného s etikou nebo alespoň přinejmenším se slušností. Čech (možná je to i váš soused) svlékne kabát, zasedne k počítači a vy pak jen s překvapením zjišťujete, kolik, že máme v té naší zemičce „fašounů“, „komoušů“, xenofóbů, rasistů a nevzdělaných, ale o to hlasitějších anonymů, kteří zoufale touží po tom se veřejně projevit. Dejte Čechovi anonymitu a on se projeví. A snad jsou to projevy vesměs „veselé“ (rozuměj: k smíchu), jde ale o veselí, ze kterého může i pořádně zamrazit.
Právě nápad vložit do projektu, jehož cílem je poskytnout divákovi souhrnný a co možná nejobjektivnější pohled na kauzu, která v naší zemi vzbuzuje už několik let více či méně vášnivé debaty i názory našich (anonymních) vrstevníků, považuji za velmi originální a jistě i přínosný krok. I díky němu se královsky pobavíte a možná sklouznete i k něčemu, co náš jazyk český označuje jako „sebereflexe“.
Závěrečné hodnocení: Velmi osobitě pojatý projekt, ke kterému mě nenapadá jediná negativní kritika. Doporučuji nejen divadelním fajnšmekrům. Tohle se opravdu povedlo!
Jméno inscenace: Já, hrdina
Divadlo: Divadlo Disk
Režie: Jiří Havelka
Hrají: Sofia Adamová, Andrea Ballayová, Jiří Böhm, Eva Burešová, Mikuláš Čížek, Josef Jelínek, Barbora Kubátová, Marek Menšík, Richard Vokůrka, Petr Vydarený
Žánr: rekonstrukce
Cena vstupenek: 120/80 Kč
Premiéra: 27. října 2011
Hodnocení: 95%
Foto by Tomsa Legierski, www.divadlodisk.cz
