„Minimalistická inscenace“, stojí v anotaci k představení, pod jehož režii se podepsala Zuzana Malá. Scéna kupodivu není zcela holá – ústřední jsou zde jakési železné tyče zavěšené na stropě, kterými představitelé bouchají o sebe a vytvářejí tak magický (a později čím dál více iritující) kovový zvuk. Nabízí se i domněnka, že tím, jak oddělují jednotlivé situace, mají v sobě jednotlivé rytmy zakódovaný jakýsi význam. Zda tam ale opravdu je, se mi bohužel v průběhu sledování představení rozklíčovat nepodařilo. Inscenátory je nutné pochválit za využití celého prostoru, které by rozhodně nemuselo být samozřejmostí. Scény jsou dynamické, napětí se přesouvá od stěny ke stěně a prakticky žádná část scény nezůstává nevyužitá. Může to znít jako drobnost, cítím však potřebu tento fakt vyzdvihnout, neboť hraje poměrně velkou roli v uchopení tématu. Jak také tvůrci sami podotýkají, inspirovali se mimo jiné středověkými tanci smrti. I když tedy nemůže být příliš řeč o autorském divadle, s publikem se komunikuje. Co je ale na inscenaci tak minimalistického?
S Bergmanovým textem se pracuje poměrně explicitně a bez velkých změn. To, že tvůrci nebyli ve svém inscenačním postupu příliš odvážní a drželi se tak zvaně trochu při zdi, jim ale nelze zazlívat. Již samotná rekonstrukce notoricky známého díla vyžaduje notnou dávku odvahy. Jednotlivé drobné situace nás sice báječně vtahují do děje, herci ale jako by nebyli schopni charaktery jednotlivých postav dostatečně vykreslit nebo jejich vývoj vystupňovat. Herecky vyniká Smrt v podání Jana Baťtka – je opravdu tou temnou neurčitou postavou, která nás nemilosrdně pozoruje mezi řádky Bergmanovy povídky. Ve srovnání s ním je sice představitel Rytíře méně výrazný, ale svůj výkon podává přesvědčivě. Přehled může divák ztrácet vzhledem k rychlému střídání osob a toho, že herci hrají více postav. Tři ženské a šest mužských rolí nemohou ani náhodou pokrýt veškeré (i epizodické) postavy, které v díle vystupují. Proto se zejména ženy objevují na scéně ve více rolích a vzniká chaos. Ženské herecké výkony jsou obecně slabší, možná ale právě proto, že herečky nedostaly prostor rozehrát své postavy do detailu a neustále přecházejí z jedné do druhé. Snad až na představitelku Mii, jejíž něha a skromný šarm nás okouzlí, jsou jen velmi špatně zapamatovatelné.
Inscenaci provází neustále se vracející narážky na herce, které představitelé podávají s ironií a nadhledem a vyvolávají tak opakované salvy smíchu u publika. Problémem může být, že nejčastěji u publika přiléhajícího k souboru, tj. přátel představitelů a – ano – herců.
Fascinující je závěrečná scéna lámání a následného pojídání chleba, která jako by měla tisíce významů a přitom jen jediný, jako by apelovala na divákovy smysly i na jeho celou osobnost. Je jaksi vše prostupující, vše říkající. Vrací v té chvíli již poněkud monotónní a nepřehledné linii směr a význam a vystupňuje inscenaci až na vrchol.
Takže když dojde na lámání chleba, „starý mladý“ soubor OLDstars obstál. Vnesl do Divadla v Celetné svěží vítr, publiku dal prostor k zamyšlení a ještě nás docela dobře pobavil.
Závěrečné hodnocení: Mladistvý projekt s velkým potenciálem, který by bylo třeba ještě rozvinout. Zajímavé, avšak trochu bojácné uchopení tématu, perfektní práce s prostorem.
Jméno inscenace: Sedmá pečeť
Divadlo: OLDstars, představení 29. října v Divadle v Celetné
Režie: Zuzana Malá
Hrají: Martina Haluzová, Míša Hovorková, Bára Kodešová, Terezka Gsollhoferová, Jan Battěk, Matěj Vejdělek, Dan Brátka, Jakub Dušek, Jakub Barvínek a Petr Pulc
Žánr: Adaptace povídky
Cena vstupenek: 60 Kč
Premiéra: únor 2011
Hodnocení: 75%
Foto by www.oldstars.cz
