Promiňte mi ten lehce urážlivý úvod. Chicago totiž není slavné. Chicago je světoznámé, fenomenální a směle sahá po titulu nejlepší muzikál v dějinách. Písně Cell Block Tango, All That Jazz nebo Mister Cellophane zná snad každý. A s tím samozřejmě přichází otázka: může relativně malé divadlo stvořit povedenou adaptaci legendy? Odpověď zní ano.
Musím ale upozornit, že ani zdařilá inscenace nemůže dosahovat kvalit předlohy. V tuto chvíli, čtenáři, rozuměj předlohu filmovou, nikoliv Brodwayskou, kterou jsem bohužel neměla tu čest vidět. Ale právě na třináct Oskarů nominovaný film z roku 2002 zná každý a právě s ním ho bude každý srovnávat. Já nemohu být výjimkou.
V první řadě určitě poznamenám, že divadelní inscenace je snad ve všech ohledech jasnou kopií filmu. Vězeňské uniformy nemohou vypadat jinak než korzet a podvazky, Cell Block Tango využívá podobných světelných efektů, Mister Cellophane si obléká klaunský obleček s puntíky a obřími botami a advokát Billy Flinn platí za šarmantního chlápka v pruhovaném obleku.
Milovník filmu tento přístup nejspíš ocení. Bude si vychutnávat chytlavé písničky, a v hlavě si paralelně přehrávat film. Na závěr odchází spokojen a navíc s nutkáním pustit si film znovu a vychutnat si jeho dokonalost, kterou inscenace pouze imituje. Výsledek je uspokojivý, divák dostal, co chtěl.
Ale neocenili bychom i trochu více kreativity? Přiznejme si to, nejspíš ne. Chválím Palmovku za to, že se jasně drží svého repertoáru a tvoří kvalitní inscenace. Sice nepatří mezi ty, kteří musí v každé minutě šokovat a přicházet na zcela nové divadelní postupy, ale i takových věcí je někdy až příliš a člověk si rád odpočine u hry, která ho nepřekvapí a dá mu přesně to, za co si zaplatil. Nechci, aby podobně vypadali i další pražské scény, ale kvalitní práci jedné z nich rozhodně ocením.
Co se tedy konkrétně povedlo? Hlavní poklona patří překladu a interpretaci písní. Přestože chvíli trvá, než si člověk zvykne na jejich český zvuk, po návratu domů musí uznat, že vidět je naživo je daleko silnější zážitek než v televizi. Kromě samotné hudby si stejnou pochvalu zaslouží i doprovodná taneční čísla. Sice čítají maximálně patnáctku tanečníků nebo tanečnic, ale ti stejně akorát zaplní jeviště a jejich skvělé provedení zajistí zážitek, jaký museli dostat i Američané před mnoha lety na bulváru Brodway. Mezi českými muzikály toto považuji za velkou výjimku.
K velké pochvale musím připojit i menší kritiku. Tu si zaslouží obsazení muzikálu. Všichni herci sice výborně zpívají i tančí, ale jejich projev je jinak průměrný. Vyniká pouze Petra Jungmanová v roli Velmy a velmi výřečný konferenciér Ivan Jiřík. V kontrastu s nimi naopak pokulhává Martina Sikorová (o druhé alternaci nemohu soudit) v roli Roxie. Její blonďatá princezna je až moc uřvaná, nafrněná a hlavně hloupá. Věřím ale, že i to se časem změní a herečka najde tu správnou polohu, jak věrohodně zahrát namyšlenou naivku. Kromě toho mě osobně chyběla charismatičnost Billa Flinna. Ale chápu, Richarda Gerea snad ani nejde překonat.
Závěrečné hodnocení: Na české poměry výborný muzikál, který se nedá než doporučit. Vedle známého filmu ale vždy bude působit jako chudší sestra.
Jméno inscenace: Chicago
Divadlo: Divadlo pod Palmovkou
Režie: Stanislav Moša
V hlavních rolích: Velma Kellyová – Petra Jungmanová; Roxie Hartová – Martina Sikorová (Petra Doležalová); Billy Flinn – Radek Valenta (Radek Zima); Amos Hart – Radek Zima (Jan Teplý); Máma Mortonová – Hana Seidlová; Konferenciér – Ivak Jiřík (Dušan Sitek) a další
Žánr: Muzikál
Cena vstupenek: 350 – 250 Kč podle místa v sále, 50% sleva pro studenty na lístky na balkón.
Premiéra: 25. 11. 2011
Hodnocení: 85%
Foto: www.divadlopodpalmovkou.cz
