Uřvaně, jak je jeho dobrým zvykem. Hra je orámována hádkou hudebních vědců a jednoho žurnalisty. Jejich spor se týká důležitosti lásky v díle Leoše Janáčka. Tři procenta nebo šest? Ale pánové, o to tu přece vůbec nejde! Jejich diskuzi moderuje podivný chlapík, který se snaží, aby se celá hra nerozpadla v křiku všech zúčastněných. Jak toho chce docílit? Křikem, samozřejmě!
Hlavní je v celé hře mistrův život. Milan Uhde, autor scénáře, ho rozdělil do jednotlivých epizod podle toho, do které ženy byl zrovna Janáček zamilovaný, nebo lépe se kterými měl milostný vztah. No a kromě dvou zmíněných linií doplňují děj ještě postavy ze skladatelových oper defilující po stranách jeviště mezi diváky. Mezi nimi se proplétá i černá dáma Paní S.. Záhadná žena hraje na housle, občas i zpívá a dodává hře tajemnou atmosféru a patinu dávno minulých časů.
Sám Milan Uhde se v programu zmiňuje, že Morávek vytvořil z jeho plochých dialogů neuvěřitelně mnohovrstevnatý útvar, který přihlížející zcela pohltí. Místo nadšeného vplutí do ojedinělé atmosféry hry ale dochází spíše k uvěznění diváka, který se všemi těmi výkřiky, hudbou a procházejícími postavami cítí zatlačen ke zdi a jako by se nemohl po celou dobu ani nadechnout.
Ale dejme tomu, že divák už Morávka zná a byl připraven na jeho styl. Pak začne hledat nějaký smysl, který do inscenace režisér ukryl. Problém? Pod vší tou mnohovrstevnatostí je prakticky neodhalitelný. Možná autor naznačuje, jak je dnešní svět složitý, jak čísla vykřikovaná za televizních obrazovek či internetových statistik vlastně nic neříkají a že pod vším tím balastem se skrývají naše životy možná stejně neobyčejné jako ten Mistrův. A stejně jako on i my hledáme lásku, která však nepřichází.
Na úkor tohoto poselství se upozadil hlavní motiv, tedy osud Leoše Janáčka. Ale když není čitelný příběh, jak může jeho vyprávění vůbec něco sdělovat? Pod všemi symboly zůstal hlad po lásce úplně pohřben. Také kvůli nepřirozenému vyjadřování často překračujícím hranici hysterie se divák ne a ne vcítit do jednotlivých postav. Všechno se odehrává za neprostupnou mlhou složenou z obtížně vysvětlitelných symbolů v podobě třeba vycpaných zvířat, obrovského bílého pegasa, soch nahých žen i samotných postav z oper. Právě ty mají dokreslovat emoce z jeviště, ale protože se objevují jen na okamžik s nepochopitelnou frází či gestem, nedávají divákovi dost času na pochopení jejich úlohy.
Rukopis Vladimíra Morávka rozpoznáme snadno a nepodobá se ničemu jinému, co bychom z české kotliny mohli znát. I on se stále vyvíjí. Bohužel mám pocit, že se začíná ve svém stylu trochu utápět a jeho inscenace se stávají pro diváka neznalého jeho předchozích děl naprosto nesrozumitelné.
TIP: Přečtěte si také o Poruše!
Závěrečné hodnocení: Inscenace se utápí ve vlastních symbolech, a i když herci z plných plic křičí, k divákovi smysl jejich slov nedoléhá.
Jméno inscenace: Leoš aneb Tvá nejvěrnější
Divadlo: Divadlo Husa na Provázku (shlédnuto v Divadle Archa)
Režie: Vladimír Morávek
V hlavních rolích: Mistr – Martin Havelka; Mladý Mistr – Martin Donutil; Režisér – Jiří Kniha; Prof. Dur – Ondřej Jiráček; Doc. Moll – Ondřej Kokorský; Dr. Křížek – Milan Holenda; Paní S. – Gabriela Vermelho
Žánr: Hudební drama
Cena vstupenek: 320/220 Kč
Premiéra: 11. 11. 2011
Hodnocení: 50%
Navštívili jste toto představení? A souhlasíte s recenzí? Nebojte se komentovat zde nebo na facebooku!
Foto: www.provazek.cz
