Václav Havel. Jméno, které v posledním měsíci plnilo titulní strany všech světových médií. V září, kdy Divadlo Na zábradlí oznámilo, že bude zkoušet jeho hru, ještě netušilo, jaké se jí dostane pozornosti. Poslední inscenace, jejíhož zkoušení se bývalý prezident aktivně účastnil. Souhlasil s obsazením a byl mu zaslán i režisérem upravený text. Jeho hodnocení už se ale divadelníci nedočkali.
Asanace je hra o přestavění jednoho starého špinavého podhradí na čisté moderní místo k životu. Zároveň se ve čtyřdenním příběhu odehraje i celá historie Československa od šedesátých do osmdesátých let. V době, kdy Havel hru psal, ještě nevěděl, jak to celé dopadne, ale přesto je za závěru znát naděje, kterou vždy měl ve svém srdci a kterou rozdával mezi svými přáteli. Kromě společenských témat rozebírá i problematiku zcela osobního charakteru, a to balancování mezi životem a sebevraždou.
Ústřední postavou je architekt Zdeněk Bergman, který vede celý projekt asanace. Jeho role se ujal Jiří Ornest, který svým výkonem převyšuje všechny ostatní herce, jediný, kdo mu stačí je Igor Chmela v roli řadového architekta Kuzmy. První muž stmeluje kolektiv a dává mu sílu i v těžkých chvílích. Přesně takové lidi společnost potřebuje. Lidi, kteří sice hrají na obě strany, ale zároveň schovají prohřešky těch, co si hrají na poctivé a spravedlivé. Kuzma naopak zůstává jakoby v pozadí celého kolektivu. Ze své pozice působí jako nenápadný katalyzátor situací, které by bez něj měly daleko zdlouhavější nebo tragičtější průběh. Zároveň nikdo neví, co se uvnitř něj děje, svou duši skrývá za hlasitými tóny, které se linou z jeho elektrických kláves.
Inscenace je i přes své poněkud pochmurné téma docela zábavná. První inspektor v podání Ladislava Hampla oznamuje uvolnění doby, jako kdyby zahajoval velký rockový koncert. Romantickou chvíli v pozdních hodinách po bujarém večírku zase narušuje chrápání jednoho z opilých architektů.
Bohužel mistrný text zabíjí jedna a půl věci. První jsou divně pojaté ženské postavy. Z jedné je promiskuitní sekretářka, další nevyrovnaná existencionalistka a třetí ožralá figurka, jejíž role v kanceláři zůstává po celou dobu zcela nejasná. Herečky samy neví, jak se s charaktery poprat. Nejvíc je to vidět na postavě Luisy, která chvíli mluví jako znuděná realistka a pak zase jako nevyrovnaná puberťačka.
Tou půlkou je pro mě zvýraznění motivu asanace nad historickou linku. Vlastně by to za jiných okolností vůbec nevadilo, ale právě dnes budou diváci hledat jakoukoli „havlovinu“ v jeho hrách, kterou je pro většinové publikum jednoznačně víc popis tehdejší doby než úvahy nad životem, smrtí a situací v městské zástavbě. Navíc režisérem vytvořená paralela s Prahou nepůsobí moc věrohodně, protože bourat Malou Stranu by se ani tehdy nikdo neodvážil.
Václav Havel v Divadle Na zábradlí začínal. Pracoval tu jako osvětlovač a v roce 1963 tu Otomar Krejča, tehdy známý režisér, nastudoval jeho prakticky první hru Zahradní slavnost. I další hry se do roku ´68 uváděly právě tady. Svobodný názor na tu poslední si dnes naštěstí můžete udělat sami.
Závěrečné hodnocení: Výborná hra, přesvědčivý výkon herců v hlavních mužských rolích. V současné době určitě stojí za pozornost, i když k nejlepším inscenacím má daleko.
Jméno inscenace: Asanace
Divadlo: Divadlo Na zábradlí
Režie: David Czesany
V hlavních rolích: Zdeněk Bergman - Jiří Ornest; Luisa - Kristina Maděričová; Albert - Ondřej Veselý; Kuzma - Igor Chmela; Ulč - Ivan Lupták a další
Žánr: Drama
Cena vstupenek: 350 - 100 Kč podle místa v sále, poskytují slevy pro studenty 40%
Premiéra: 13. 1. 2012
Hodnocení: 85%
Foto: Divadlo Na zábradlí
