Nová hra režiséra Jiřího Adámka, který jest mimochodem nositelem pocty Osobnost roku v oblasti alternativního divadla, nás zavádí do prvního desetiletí krásného dvacátého století. Divákovu zraku je nejdříve dovoleno zhlédnout vtipně vyřešený trávník, na němž v dobových kostýmech spočívá pětice učinkujících. Výjevu ne neupomínajícímu na slavný Renoirův obraz se zvuku dostává ve chvíli, kdy herci rozkousnou připravenou potravinu mezi zuby. Děj se tedy počíná s prvním křupnutím a eventuelní ne zcela sytý divák může poprvé naprázdno polknout.
Tři mužy a dvě ženy ovšem jenom nesedí a nepřežvykují vskutku negumové jídlo z dobového nádobí, ale účastní se zajímavé diskuze, jež se počíná citátem o Přírodě, která je fascinujícím připomenutím toho, co člověka přesahuje. Od přírody se diskutéři přesunou k francouzským veršům, vymění si názory na etiku či logiku a přetřesou pár slavných myšlenek. Ale protože jsme ve století dvacátém, je namístě také připomenout jeho nejzáslužnější (?) objevy.
Kvintet z Kampy to činí způsobem věru nevídaným. Vycházejíce z faktu, že první světová válka nebyla ničím jiným než řevem a křikem, rozprostřeli účinkující svou procházku po dějinách do několika harmonických celků. O vynálezu automobilu se tak např. dozvídáme skrize brrm-brrmi, přelet bratří Wraitůůůůů zase upomíná na první motorové letadlo a vznik pásové výroby je nám připomenut mechanickým odříkáváním a sekanými pohyby zpitomělých pracovníků.
Pětice mladých intelektuálů plynule přechází z debaty do debaty, přičemž vyjde najevo, že ani jeden z nich nikdy neviděl dělníka, neřkuli obyčejný venkov, že se ale obávají dělnické revoluce, které lze ovšem určitě zabránit, zatímco jejich herečtí představitelé se stejnou noblesou doprovázejí konverzaci zvuky, šumy a vřavou tehdejšího světa. Výsledný efekt však není ani zdaleka matoucí či nejasný, naopak působí velmi čistě a uspořádaně. Pěkným prvkem v představení je nevokální prezentace slavných melodií té doby, od Straussových valčíků, přes Mozartův Pochod Turků až po Degeyterovu Internacionálu.
Nejsilnější ovšem zůstává zobrazení oné hrůzné války, povolávání, mobilizace, vychvalování zbraní a horkých novinek typu tank, umírání ve velkém a všude. Vedle toho se debaty o emancipaci a krásných koberečcích a klavírních tónech vedené v nažehlených šatech jeví obvzlášť tristně. K názornějšímu zobrazení klokotu válečného času se zbavují postupně představitelé svazujících šatů a svazující řeči, začínají mluvit směsí evropských jazyků a sladký výraz v jejich očích vystřídá hrůza a děs.
Představení začínalo vychutnáváním lahodných jídel a vyzdvihováním krás umění, především hudby. Na jeho konci herci s prázdným výrazem hledí do prázdna, přičemž symbolické piáno ze sebe nevydá jediný tón.
Požár je nejen skvělou pastvou pro oko náročného diváka, lačnícího po hereckém koncertu, ale také výtečným naučným připomenutím doby nedávno minulé, které pobaví, rozehřeje, poučí a zanechá v mysli plápolající jiskru.
Požár
Premiéra: 19. 10. 2011 (v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu),
Reprízy: 28. 2. a 29. 2. 2012
Scénář a režie: Jiří Adámek
Hrají: Anna Kroupová, Pavol Smolárik, Vendula Štíchová, Daniel Šváb a Petr Vančura
Délka představení: 70 minut
Cena: 180,- a 140,- studenti
Hodnocení: 95 %
Foto: divadlokampa.cz
