Text, jehož autorem je zároveň režisér a scénograf inscenace Tomáš Svoboda, je původní a nový, tak, jak si na tom v malostranském Rubínu pod vedením Petra Kolečka zakládají. Začne to uvítací medovinou, popřípadě, je-li vaše rezervace jednou z deseti výherních, pokračuje skleničkou medu z Vysočiny. Tím samotným by si nás ovšem tvůrci inscenace tak snadno nezískali. Naštěstí pro ně má i kvality jiné.
Scéna je propojením jeviště s hledištěm a dominuje jí obrovská postel, přes kterou se diváci vcházející do sálu složitě dostávají. Zpočátku se zdá, že je tento scénografický prvek trochu nucený až nepotřebný, zvláště vezmeme-li do úvahy, že se na posteli odehrává spíš menší část scén. Později se ale jeho smysl propojí se zbývajícím obsahem, a stává se tak v podstatě nositelem významu celé inscenace.
Vtipy pro "damáky"?
Ústřední téma je nosné a tvůrci jeho funkčnosti dostatečně využívají. Je jím totiž sen, a to rovnou erotický. Sám o sobě má miliony podob a v Medu balancují tři představitelé hlavních rolí právě na pomezí snu a reality. Začátek je banální a my jako diváci snadno můžeme dostat strach, že se zápletka bude odvíjet jako stovky dalších: potkali se na diskotéce, dali si pár panáků, skončili v posteli… A dál?
Tvůrci mají to štěstí, že se od tohoto primitivního základu dokázali skvělým způsobem odpíchnout a posunout tak dramaturgii inscenace úplně jinam. Ona (Barbora Poláková), neúspěšná herečka, On, herec o něco úspěšnější (Lukáš Příkazký), a hlavně a ze všeho nejvíc Ondřej Pavelka, který hraje sám sebe, neodolatelného idola a hrdinu erotického snu Polákové. Snu, kolem kterého se točí celé jádro inscenace, totiž toho, ve kterém snící Ona plave spolu se svým oblíbencem nahá v medu.
Takto nastolená situace skýtá hercům neuvěřitelnou škálu možností, jak se v jednotlivých situacích chovat či jaké mimiky užít. Tolikrát zmíněného medu se na scéně pochopitelně nevyskytuje ani kapička, a právě proto může být kdekoli kolem nás. Především Poláková, jejíž zásoba mimických výrazů se místy jeví jako nevyčerpatelná, má v těchto scénách množství prostoru, který beze zbytku využívá. Její postava se mimochodem opět vyznačuje charakteristickou ironií hloupé blondýny, která chce být úspěšnou obsazovanou herečkou, a narážkami sledujícími zejména konkrétní skupinu (v tomto případě studenty a příznivce DAMU, kteréžto vtipy nápadným způsobem připomínají Svobodovy ostravské Pornohvězdy). Režisér pracuje se vztahovými i společenskými klišé, která shazuje, aby na ně následně vrstvil další a další.
Blbá jako Jana
A protože představení „dělá“ také dobrá hudba, jsou diváci Medu přítomni i několika autentickým songům hraným na klavír, z nichž část je trefně otextována. Poláková je v rovině parodování pěveckých hvězd zkrátka jako doma. „Jsem blbááá jako Jana, co dělá kasu v sámošce, jsem blbááá přesto dáma, co byla v Hradci na vošce.“ Jsme tedy spolu s ní uprostřed snu o Pavelkovi, který naruší vpád nezvaného cizince Příkazkého z diskotéky.
Hru se snem, pokusy snění ovládnout, či nápady, jak z něj vystoupit, je možné variovat do nekonečna (což ale naštěstí není případ inscenace, její stopáž je pouhých šedesát minut!). Právě způsob, jakým s nimi Svoboda kreativně pracuje, má svou poetiku a kouzlo. Už samotná představa, že Ona v reálu usne při souloži s Ním a propadne se do sladkého snu o „Ondrovi“, je groteskní. Pravdou je, že Lukáš Příkazký ve srovnání s oběma hereckými kolegy značně zaostává. Ne, že by hrál špatně, přece jen má ale jeho postava daleko více interpretačních možností než ukazuje, a on tak v celkovém kontextu zkrátka zapadne.
Během představení se dobře bavíme a domů odcházíme s lepší náladou, což v tomto případě rozhodně neznamená, že je inscenace středoproudá či dokonce hloupá. Režisér Svoboda má tu přednost, že i když jeho inscenace najdou poměrně širokou diváckou obec, vyznačují se (alespoň z toho, co mohu soudit), humorem inteligentním a promyšleným. Určité cílové skupiny pobaví asi více, jiné méně, ale tato parodická poloha mu zkrátka dokonale sedí.
Závěrečné hodnocení: Inscenace, která pobaví, zároveň však nastoluje otázky, o kterých nás může nechat ještě pěkně dlouho přemýšlet. Je to hra se snem a snové hraní, které v konfrontaci s množstvím klišé vytváří zajímavý obraz. Škoda, že místy sklouzává k trochu lacinému humoru.
Jméno inscenace: Med
Divadlo: A studio Rubín
Režie: Tomáš Svoboda
V hlavních rolích: Barbora Poláková, Lukáš Příkazký, Ondřej Pavelka
Žánr: Komiksový scénický náčrt a loutková činohra
Cena vstupenek: 160/100 Kč
Premiéra: 9. 5. 2011
Hodnocení: 75%
Foto: astudiorubin.cz
