StudentPoint

Je do mě blázen...

Začalo to naprosto nevinně. Potkala jsem chlapa, ze kterého jsem nebyla nijak zvlášť nadšená. Co mě ale ohromilo, bylo jeho neuvěřitelné úsilí dostat se do mé blízkosti. Telefon mi pořád oznamoval příchozí sms zprávy. Když jsem neodpovídala, přišel mi z ničeho nic kredit a já si říkala, že tak ten kluk je do mě asi vážně blázen. Po dvou měsících jsem doslova jako uhnaná zvěř kývla na schůzku. Vzhledem k tomu, že jsem prožívala bolestný předchozí rozchod, jsem si schůzku neužila. Byla jsem nepříjemná, cynická a myslela jsem si, že svého obdivovatele odradím. Naopak, napsal mi sice, že tak nepříjemnou slečnu v životě nezažil, ale závěr zněl, že věří, že v  jádru jsem milá dívka a má mě rád. Jeho zájem se stupňoval a můj nezájem začal mizet. Po necelých čtyřech měsících jsem s tímto úžasným chlapem odjela na tři měsíce do Francie. Tam jsme se dali dohromady, a já si myslela, že se budu brzy vdávat. Opravdu jsem byla přesvědčená, že je to ten, s kterým mám strávit zbytek života.

Po skvělých prázdninách ve Francii jsem se přestěhovala do Prahy-samozřejmě k němu. Vždyť jsem na něj byla zvyklá tři měsíce v kuse, tak bylo společné bydlení logickým východiskem. V Praze jsem se dostala na prestižní školu, kam berou jen pár vyvolených. Paradoxem bylo, že mě vzali na obor, který jsem v životě nedělala. Prostě mi řekli, že tohle je ta správná cesta a já - teď již do oboru zasvěcená - musím přiznat, že mě našli lépe než já sebe samu.

Můj  Pan vyvolený zkoušel přijímačky několikrát - marně. Každopádně shodou osudu mu umožnili stáž z jiné školy k nám a já si užívala, že spolu budeme trávit ve škole i doma a že se budeme bavit o našem společném oboru. Povídali jsme si tak, že Pan vyvolený povídal,  jaký projekt bude provádět  a já to hodnotila a pomáhala mu dotvářet jeho myšlenku. Moje práce se neprobírala. A když, tak v negativech a konec debaty, končil slovy, že se na ten obor stejně nehodím a ať okamžitě přejdu.

Slepá láska

Ze začátku jsem si prostě říkala, že je to vlk samotář a taky trochu mrzout.  Ze školy jsem chodila pozdě večer, ale stejně jsem vařila, abychom měli teplou večeři. Snažila jsem se ve všech směrech být dokonalou partnerkou. Pochvala nikdy nepřišla, spíše kritika, ačkoliv si na moje kuchařské schopnosti nikdy nikdo nestěžoval. Přicházelo stále více pichlavých poznámek - netýkajících se pouze vaření, ale třeba i mé nevědomosti: jaký je rozdíl mezi hřebíkem a šroubkem, že nevím, co je to čokoláda (ta je podle mě na jídlo a ne elektrikářský článek), že jsem nepraktická a neschopná a spousty dalších. Každý den jsem za něco byla pokáraná . Najednou mu začalo vadit všechno. Že jsem moc hlučná při stolování, že se lžící moc dotýkám talíře, že šoupu nohama, že když spím, bouchám se do hlavy, po sprchování se špatně utírám a všechno je mokré a dalších spousty naprostých blbostí. Vyvrcholilo to tím, že jsem měla strach cokoliv udělat normálně a tak se všechny moje pohyby dostaly do křeče. Příbory mi padaly z rukou, hlasitě jsem zavírala dveře. Na každý pohyb jsem se naprosto soustředila.

Přišla první rána

Nejprve se ke kritice přidávaly výchovné pohlavky, štípání, tahání za vlasy, bolestivé zmáčknutí kdekoliv na těle. Všechno vypadalo jako nějaká hra, Pan vyvolený byl prostě takový.  Popichoval, ale smál se tomu, já koneckonců také, ale zpětně vlastně nevím, jestli to doopravdy bylo tak vtipné. Všechno bral s humorem a tak když jsem se snažila vysvětlit mu, že mě to bolí a nedělá se to, říkával: „Ale no tak, ty jsi taková žárovka.“ Další zamilovaná přezdívka zněla ty můj blbečku blonďatej. Na kritiku jsem si zvykla, na pohlavky taky, vždy je vyautoval do vtipu. Samozřejmě jsme o tom diskutovali, já mu říkala, že se holky nemlátí, on se smál a říkal, že mě nemlátí a všechno si jen vsugerovávám. Po nějaké době sám usoudil, že se ke mně chová ošklivě a dopátral se k jasnému důvodu. Zranila jsem prý totiž jeho ego, když jsem ho tak dlouho odmítala. Omlouvala jsem se, usoudila jsem, že jsem opravdu neměla být tak tvrdá a myslela jsem, že to třeba hodíme za hlavu…marně. Po pár dnech jsem znovu šoupala moc nohama, znovu jsem dostávala výchovné tresty v podobě bolestivého štípání a pohlavků. Začínala jsem být unavená a hlavně, přestávala jsem se těšit domů. Při diskuzi kdo z našich vedoucí našeho oboru je lepší mi z ničeho nic na tvář sedla pěkná facka. Chtěla jsem utéct, jenže mě zamknul na záchodě a vyhodil pojistky. Pořád to pro něj byla legrace. Neoblomily ho poučující řeči, pláč, výhružky, že ho opustím. Říkal, že jsem přecitlivělá. Několikrát jsem chtěla odejít, ale jednak jsem neměla kam, a hlavně jsem začala být naprosto apatická. Všechno co se týkalo mého vyvoleného a mě mi začalo být jedno. Měla jsem přeci školu, v které jsem trávila každý den, a nic jiného mě nezajímalo. Mozek mi úplně stagnoval, byla jsem vyčerpaná a raději jsem mu ve všem vyhověla, abych předešla další hádce. Občas jsem si připadal jako malá holka, který ještě nebylo osmnáct a musí bydlet u rodičů a některé věci musí prostě překousnout.

Věděla jsem, že něco není v pořádku a vzhledem k tomu, že jsem sama vystudovala psychologii na Západočeské univerzitě, tak jsem svého Pana vyvoleného donutila jít na návštěvu k psychologovi. Bral to jak jinak než s humorem, ale k mému velkému překvapení po pár dnech sám navrhnul, že si tedy pro odborný posudek zajde. Čekala jsem s napětím doma s tím, co mu paní doktorka řekne, že třeba opravdu něco dělám špatně a jsem úplně hrozná partnerka. Přišel s úsměvem na tváři-byl nadšený a okamžitě mi vyprávěl, co mu paní doktorka řekla a jak si krásně popovídal. Diagnostika zněla tak, že je můj Pan vyvolený na hranici psychopata a že na mě evidentně hrozně žárlí. Dostal prášky na uklidnění a pozvání k dalšímu sezení. Hodně mě to rozhodilo - on to bral opět s humorem. Začala jsem si říkat, že pokud ten člověk neovládá sám sebe a svoje emoce, může se dokonce stát, že jednou přijde taková rána, která mě zabije. Pravidelné brání  prášků doopravdy zabralo. Výchovné pohlavky mizely stejně jako negativních poznámek týkajících se mé osoby.

Populární Facebook

Často jsem slýchala o nových a úžasných kamarádkách. Nikdy jsem nebyla přehnaně žárlivá. I já mám samozřejmě spousty kamarádů, s kterými občas někam zajdu. Můj Pan vyvolený často trávil na Facebooku. Můj počítač jsem měla ve škole, a tak jsem často pracovala na jeho. Když na mě po několikáté v týdnu začaly blikat zprávy od jedné jediné osoby, prostě mi to nedalo a podívala jsem se.  Dnes jsem ráda, že jsem to udělala, můj drahý to totiž rozjížděl všemi směry. Prášků na špatnou psychiku mu ubývalo - kamarádek naopak přibývalo. Po necelém měsíci došly prášky a mně začala docházet trpělivost. Situace se totiž začala opakovat. Opět jsem dělala všechno špatně, zase jsem dostávala výchovné pohlavky a dozvídala jsem se pro změnu, že se mi lýtka slívají s kotníky a můj nos je příliš velký. Bylo mi to líto čím dál tím víc, pláč byl skoro na denním pořádku. Přišly Vánoce a já se prostě rozhodla, že odejdu.

Několikrát jsme si volali a on říkal, jak si všechno uvědomil. Byla jsem najednou štastná, že jsem bez něj, veškerou lásku ve mně zabil, ale zároveň mi ho bylo hrozně líto a navíc, neměla jsem kam jít. Znovu jsem se k němu tedy vrátila. Jak moc mě miluje, mi dokazoval jeden den. O dva dny později přišel domů v šest ráno se spolupracovnicí z brigády. Nejdříve jsem byla hodně naštvaná, ale pak mi vysvětlil, že se právě rozešla s přítelem a neměla kam jít, navíc jsme se potkaly už ve Francii, a tak nevěděl, že by to mohl být problém. A tak jsem slečně ještě ráno udělala snídani a vyslechla si, jak je nešťastná z rozchodu. O týden později přišla na Facebook zpráva, že se „skoro ženáčema" na rande nechodí.

Poslední rána

Několikrát jsem řekla, že odejdu. Výsledek byl takový, že mě několikrát vytáhnul i s kufry na chodbu třeba ve tři hodiny ráno. Začaly padat pohlavky,nastalo ponižování a výsměch, že stejně nemam kam jít a jsem sociální případ (rodiče mi prostě byt v Praze, auto a jiné věci nepořídili, vždy mě vychovávali k samostatnosti, za což jsem jim koneckonců velmi vděčná). Po dlouhém bušení na dveře jsem byla puštěná dovnitř a celou noc mě svíral v náručí se slovy, jak mě má rád. Trvalo to týden - neustálé ponižování obohacené bolestivým svíráním, štípáním a taháním za vlasy. Nakonec jsem to nevydržela a domluvili jsme se na rozchodu s tím, že než se přestěhuju, budu bydlet u něj. Bylo mi to jedno a měla jsem pocit, že když jsem to vydržela půl roku, vydržím do i dalších čtrnáct dní. Vydržela jsem to týden. Po incidentu, kdy mě zatáhl za vlasy a strhl na podlahu, kde i přes můj pláč a prosby ať toho nechá, měl neskutečnou potřebu mi nařezat jako malý holce. Mimo to, jsem se dozvěděla, že si musím najít nějakého hloupého chlapa, protože sama moc chytrá nejsem i přes to, že studuji třetí vysokou školu. Sbalila jsem si kufry a odešla jsem. Drobné modřiny po celém těle jsem měla ještě dva týdny.

Co dělat?

Zamilovanému člověku nevymluvíte nic. Jenže když padne první facka, můžete si být jisti, že padne druhá i třetí. To všichni vědí, ale každý si v téhle situaci myslí, že se to třeba změní. Moje situace byla jednodušší díky tomu, že jsme neměli rodinu a nebyli jsme nijak vázáni. Každopádně pokud muž uhodí ženu, není to v pořádku. I kdybyste svého vyvoleného naštvala čímkoliv. Po první ráně by se prostě mělo odcházet anebo vyhledat pomoc doktora. Jen ve dvou se totiž tahle situace vyřešit nedá.

Většina lidí propadá domněnce, že oběťmi domácího násilí se stávají lidí na okraji společnosti, psychopati, alkoholici, toxikomani.  Domácí násilí se však vyskytuje i v tzv.„dobrých" rodinách, například mezi uznávanými a vysokoškolsky vzdělanými partnery. Důvod je většinou partnerův profesní neúspěch nebo problémy v kombinaci s úspěšností nebo snahou o profesní růst ženy. Doma je pak taková žena neustále srážená a ponižována a muž ji označuje jako neschopného blbečka (já byla blonďatý blbeček několikrát denně), kterého stluče kvůli nevynesenému odpadkovému koši nebo špatně zametené podlaze. Násilí probíhá skoro vždy za dveřmi domova a nemusí se objevovat ihned, začíná to nepatrnými výpady, které se neustále stupňují, a na oběť je kladen stále větší narůstající psychický nátlak. Žena je postupně stále více tlačená do kouta. Nikdy zde nejsou zcela jasné motivy a nikdy to samo neskončí. Sama jsem si často pokládala otázku, kde se v něm bere tolik agresivity a zda-li jsem to mohla vyvolat nějak já.  Agresivní chování je však z velké části naučené v dětství a mládí jako způsob řešení konfliktů a problémů a přejímáním vzorů z původní rodiny. Můj Pan vyvolený pocházel z nevyrovnaných poměrů. Pravého otce nikdy neviděl, o nevlastního bohužel přišel. Matka chtěla dát svému synovi všechno, ale to hlavní mu předat nemohla. Úctu k ženám. Agresoři v sobě mají neskutečnou touhu druhého člověka naprosto vlastnit a mít nad ním veškerou moc a kontrolu, často je to způsobeno strachem ze ztráty člověka, kterého bezvýhradně milují. Zároveň bývají skvělí manipulátoři a tak je ženy stále obhajují. Já si říkala, že to měl můj Pan vyvolený v životě prostě špatný a že jen nedokáže správně dávat najevo emoce, které nikdy neviděl.

Emancipaci svých žen násilníci těžce snáší

Svému milovanému bych chtěla dát jen to nejlepší, ale nepatřím mezi ženy, pro které je hlavní náplň mít naklizeno a navařeno od rána do večera a zpívat jen chválu. V okamžiku, kdy nevyrovnaný chlap zjistí, že jeho partnerka je schopná dobře zvládat svoji práci doma i v zaměstnání, že je cílevědomá a chce něčeho dosáhnout (nedejbože toho toho samého, co chce on), nastává velký problém a on tomu chce nějakým způsobem zabránit a cítí se ohrožený.

Statečně jsem odešla a musím říci, že od té doby se cítím čím dál lépe. Zbavila jsem se prostě jednoho velkého balvanu, který mě nejenom šíleně vyčerpával, ale hlavně shazoval a brzdil mě v mém pracovním růstu. Důležité je zůstat objektivní a řídit se rozumem. I přes to, že jsem zažila půl roku psychického a fyzického násilí, musím ti, drahý Richarde, poděkovat i když to zní nejspíš šíleně. Opět jsem totiž silnější, o životní zkušenost obohacenější a jsem schopná vážit si sama sebe a stát na vlastních nohou bez pomocné opěry v podobě chlapa. Pokud prožíváte tedy něco podobného, věřte, že odchod vás posílí a vy budete o mnoho šťastnější. Na blbce můžete sice narazit opět, ale zároveň máte velkou šanci vyhnout se tomu a vytvořit si nový, fantastický vztah bez ponižování a facek.

Foto by Viola Petrášová, StudentPoint