Jelikož hlášek, které si číšník během svého působení na place vyslechne, je nepřeberné množství, hlásí se dnes o pozornost třetí díl a s nimi další dávka skvělých a nezapomenutelných slovíček, která jsou někteří z nás schopni vyplodit.
Párkorunové dýško
„Tak, poprosím vás o 497 Kč.“
„500, to si nechte“ – nutno dodat, že tito lidumilové, kteří se při nechání 3 Kč od cesty tváří jako největší dobrodinci na světě, ještě často přidají vtípek ve stylu „kupte si něco pěkného na sebe“
Opravdu Vám děkujeme, Vážení! Ceníme si vaší laskavosti!
Nekonečné dohadování, kdo zaplatí
Opravdu k nezaplacení je situace, kdy máte plnou hospodu, nevíte kam dřív skočit, v hlavě máte asi tak milion objednávek, které nesmíte zapomenout a stojíte u toho jednoho krásného stolku, u něhož sedí dvě babči (každá má vypité jedno malé pivo), a které se dohadují, kdo z nich to dneska zaplatí.
,,Ne, já to vezmu. Jestli to vezmeš ty, tak ti to pak dám.“
Navrch je nutné dodat, že se vždycky jedná o sumu nehorázné výšky. Zhruba tak 18 Kč.
Komu asi tak patří tohle jídlo?
Představte si situaci, kdy nesete k tomu nejzadnějšímu stolku 4 velké (nehorázně těžké) talíře (zespoda rozpálené, že máte pocit, že vám uhoří prsty). Co nejdříve je chcete položit na správné místo, protože vám opravdu doslova hoří prsty. Přijdete ke stolu a s křečovitým úsměvem se ptáte, kam dané jídlo patří, načež očekáváte, že se k němu někdo okamžitě přihlásí a vy se tak zbavíte té ukrutné bolesti. Vteřinku na to však zjistíte, že se šeredně pletete! Po této zdánlivě snadné otázce totiž nastává nekonečně dlouhé dohadování, kdo si to a to jídlo objednal. V této chvíli jste už ale zcela rezignovaní, že pokládáte jídlo na jakékoli volné místo a odcházíte..:)
