Po neuvěřitelných třinácti měsících pandemické formy výuky vypínám otravné zvonění budíku s vědomím, že mě čeká první den na vysoké škole. Místo počítače a kamery, na které jsem si poslední dobu až nepříjemně navykla vstávám z postele a chystám se na vlak. Pyžamo měním za sako a kalhoty, počítač složím do kabelky a vyrážím do jihomoravské metropole.
Když mi po nekonečných třech hodinách mechanický hlas neutrálně oznámí, že přijíždíme do stanice „Brno hlavní nádraží“, jen těžko se mi věří, že tu skutečně jsem. Protentokrát dokonce přehlížím asi třicetiminutové zpoždění, které nespolehlivé české spoje stihly po cestě nabrat. Možná to způsobily opravy na trati, možná zoufalý skokan, možná by jen byla nuda, kdyby jednou mezistátní vlak dorazil včas. Kdo ví.
Pomalu se blížím k Fakultě sociálních studií a užívám si spokojeného zvonění šalin, které jsem neslyšela dobrého půl roku. Před školou se hemží desítky lidí. Pokuřují před budovou fakulty, sdílí zkušenosti z prvních prezenčních hodin a pijí kávu. Je zvláštní sledovat tolik lidí najednou. Vytváří to dojem, že se všechno vrací k normálu.
Jedinou připomínkou nepříjemné reality pandemie jsou bílé náhubky, které si před vstupem do budovy musíme nasadit. Se zvláštním mrazením v žaludku vcházím otevřenými dveřmi dovnitř, míjím knihovnu a atrium. Přednáška začíná za deset minut, jsem tady včas, uklidním sama sebe. Připojím se k houfu studentů a mířím do pátého patra, kde sídlí katedra sociální práce a sociální politiky.
Jakmile usednu vedle spolužaček, jejichž obličeje znám z doby před pandemií už jen matně, ve dveřích se objeví mladý hnědovlasý muž s univerzitním kelímkem kávy v ruce. Na sobě má upnutý modrošedý svetr, hnědé manšestrové kalhoty a lehké sako. Sympatickou tvář zdobí úsměv od ucha k uchu a dlouhé vlasy má svázané do malého culíku.
„Zdravím, vítám vás na tomto povinném kurzu, konečně všechny vidím tváří v tvář, příjemná změna,“ prohodí vesele, jakmile stane vpředu nevelké místnosti a všechny přítomné znovu projede zvídavým pohledem. Zarazí se u drobné hnědovlásky s modrýma očima. „Moment, teď jste mě úplně zarazila. Na kameře jste vypadala mnohem vyšší. Tipoval jsem vás tak na dva metry. Vidíte, jak ta kamera klame,“ ušklíbne se. Poté svou pozornost obrátí k počítači a promítne sylabus předmětu. Následně začne vykládat o podmínkách úspěšného absolvování kurzu, písemné i ústní zkoušce, seminární práci a bonusových bodech, které si vyslouží jen ti nejaktivnější.
„Je to divný být tady po takové době, co? Ani nevím, kdy jsem naposledy seděla v téhle posluchárně,“ prohodí spolužačka po mé pravici a upraví si své kudrnaté blonďaté vlasy.
„Divný to je, ale dobře divný,“ odpovídá jiná. „Myslíš, že zas bude distanc?“ vysloví nahlas otázku, kterou se vnitřně zabývá snad každá osoba v místnosti.
„Doufám, že ne,“ šeptne blondýna a pozornost znovu upře k vyučujícímu, který nás zrovna rozděluje do týmů a zadává první úkol. Stejně jako všichni i ona doufá, že distanční výuka zůstane jen nepříjemnou vzpomínkou na několik předešlých měsíců. Co bude v budoucnu následovat, a jestli bude možné semestr dokončit prezenčně, nikdo neví. Pandemie nás však bezpochyby naučila žít v přítomnosti a vážit si i takových maličkostí, jako je možnost ráno vstát a vydat se do školy na přednášku.
Vysoká škola je další životní krok, krátká reportáž z aktuálních pocitů studentky je hezká, ale víte třeba jaké jsou nejčastější útraty vysokoškoláků a víte jak oslovovat akademiky (vyučující)? Pokud vás téma vysokých škol zajímá víc, co si přečíst třeba Jak se vypořádat se změnami po přestupu na vysokou školu?
