…

Organizovaná frustrace diváka

Recenze filmu Cosmopolis (2012) Davida Cronenberga

Popkultura
Recenze filmu Cosmopolis (2012) Davida Cronenberga

Úvodem je vhodné říci, že Cosmopolis nám nevypráví ten David Cronenberg, kterého známe z jeho divácky vděčnějších filmů Moucha (1986), Dějiny násilí (2005), či Východní přísliby (2007). Vypráví nám jej Cronenberg, navazující na větev svých méně známých či přímo nenáviděných děl, v nichž žánrová lákadla ustupují bizarnosti. Namísto ponoru do žánrově definovaného světa s jasně danými cíli postav a srozumitelným progresem od začátku ke konci se dočkáme konverzačního filmu, v němž není podstatné, co se v něm „děje“, ale co nás během jeho sledování napadne. Rozhodně však přitom nezůstaneme ochuzeni o tradiční Cronenbergův motiv tělesného utrpení na hranici rozkoše (ať už ve formě důkladného análního vyšetření, prostřelení vlastní dlaně z neodbytného nutkání to udělat, či touhy nechat se místo „cigarety poté“ zabít taserem), protože Eric Packer (Robert Pattinson) momentálně „hledá něco víc“, čím by přesáhl svou denní dávku únavného miliardářského života.  

Když život i ostatní drogy jsou už příliš slabé

Pokusím se shrnout příběh Cosmopole podivnou rétorikou jejích postav: osmadvacetiletý Eric kdysi nechutně zbohatl díky dokonalé analýze ekonomického trhu, založené na tajemství „symetrie“, a stal se symbolem kapitalismu. Kdo není jeho aktuálním zaměstnancem, ten proti němu buď demonstruje, nebo se ho pokouší zabít. Ericovým cílem ve filmu je dosáhnout symetrie účesu – jede tedy k holiči nechat se ostříhat. Cestou, jíž blokují demonstranti, však zbankrotuje, protože se ukáže, že ve svých plánech nepočítal s drobnou odchylkou v běžném chování ekonomických subjektů, a lékař navíc přijde s odhalením, že má Eric „asymetrickou prostatu“. Do dosud stabilního řádu definovaného symetrií pronikají anomálie a otřesy, předznamenávající Ericův pád. Eric se tváří a jedná, jako by si své již odžil, protože zatímco lidé za okny jeho limuzíny se honí teprve za penězi, on už stačil všechny utratit a nejatraktivnější činností pro něho zůstává vyhledávání a provokace psychopatů, kteří mu vyhrožují smrtí.

Cosmopolis

Nejde ale o žádnou střílečku. Cosmopolis má rámec road movie: Eric projíždí zasekaným městem v limuzíně a cestou v ní přijímá různé návštěvy, s nimiž vede nezvyklé dialogy. Když se ponoříme do diváckých i kritických reakcí na Cosmopolis, budeme narážet na stále stejnou výtku: ten film postrádá „dějový oblouk“, či dokonce „obsah“, zato oplývá „slovy nedávajícími smysl“. Slova a věty jsou tím, na čem Cosmopolis skutečně stojí – chování postav lze označit za snadno rozpoznatelné projevy znuděného papaláštví, ale styl jejich mluvy je záhadou. Klíčovým pocitem diváka bude frustrace z nepochopení řečeného, typická pro poslech rozhovorů lidí, které neznáme a netušíme, o čem se baví. Jediné co si lze z dialogů odnést jsou otázky: Koho náš život a naše postoje vlastně zajímají? Proč se s někým vůbec bavit, když říkáme něco zcela jiného, než si myslíme? Jak by to vypadalo, když by spolu rozprávěly intuitivní, rozumem „necenzurované“ vnitřní hlasy lidí? Propojení vět navozuje situace, kdy jako by si postavy vedly svou bez ohledu na partnera, jako by vše mimo jejich ega byl jen vzduch.

„Jaké to je být konečně tím,

kdo kolem sebe už nemá jen samé mladší?“

Struktura Cosmopole – založená na fantaskním, asociativním, a přesto vizuálně hladkém a bravurním propojování Ericových setkání s epizodními postavami v limuzíně i ve městě – mi nejvíce připomínala konverzační animovaný film Sním či bdím (2001), založený na neschopnosti hrdiny rozlišit, které rozhovory absolvuje ve snu, které vede se skutečnými lidmi, a jak se na různá setkání vlastně dostává. Strukturu proudu vědomí měl např. i Pan Nikdo (2009), představující líbivější a doslovnější variantu ke Cosmopoli.

Cosmopolis

„Jaké to je být konečně tím, kdo kolem sebe už nemá jen samé mladší?“

Jedna z kostrbatých vět filmu naráží na Pattinsonovu filmografii, jejíž položky začínají do kina lákat i odrostlejší publikum. Navzdory spojení s Cronenbergem by Pattinsonův výrazový rejstřík ještě potřeboval lehčí vzpruhu, na rozdíl od cameo rolí ostřílených hvězd, jež se běžně pohybují jak v mainstreamovém, tak i artovém filmu (Juliette Binoche, Mathieu Amalric a Paul Giamatti). Z této trojice vyniká Giamattiho totální psychopat Benno Levin, díky jehož replikám začne film v závěru fungovat jako absurdní lidská komedie. Levin v sobě spojuje rétoriky záštiplného dělníka kapitalismu stiženého neúspěchem, bojovníka za lidská práva a ekologa. Stejně jako všem ostatním angažovaným postojům jim v Cronenbergově cynickém světě patří jen výsměch. Cosmopolis rozhodně není agitkou – je jen zachycením různých ideologií a nesmyslnosti příklonu k jakékoliv z nich.

„Upálit se na protest není originální – je to jen přivlastnění si cizího činu“

Že vše už tu někdy bylo a že vše je jen opakováním nějakého prototypu – to se dá vztáhnout i na filmové žánry a běžné situace, které ve filmech vídáme a slýcháme stále dokola. Cronenberg v Cosmopoli nijak nehladí diváka po srsti, bylo by ale chybou vyčítat mu, že se neřídí vypravěčskými tendencemi, proti nimž se zde vymezuje – tedy že netvoří tradiční srozumitelný příběh, pouští se na tenký led nonsensu a znesnadňuje divákovi porozumění. Otázkou je, co kdo očekává od filmu – zdali variaci na tisíckrát viděné a slyšené, anebo hru s divákem. Originalita Cosmopole vězí v informační prázdnotě konverzačně založeného filmu – něco takového si v popcornové kultuře dovolí málokdo.

 

Hodnocení: 80 %

Cosmopolis (Francie/ Kanada/ Portugalsko/ Itálie, 2012)

Režie: David Cronenberg

Námět: Don DeLillo (román Cosmopolis – 2003)

Scénář: David Cronenberg

Kamera: Peter Suschitzky

Hudba: Howard Shore

Střih: Ronald Sanders

Hrají: Robert Pattinson, Sarah Gordon, Paul Giamatti, Juliette Binoche, Mathieu Amalric, ad. Délka: 108 minut.

 

Foto: aceshowbiz.com, hce.cz

Líbí se mi stránka Studentpoint

Sdílejte se svými přáteli FacebookFacebook TwitterTwitter EmailEmail

Autor článku: Tomáš Gruntorád