Jaké to je, sbírat příběhy na severu Indie?

„Budou tam lítat mouchy, bude tam vedro, puch a budeš muset pít čaj s jačím máslem, ze kterého ti bude zle. Jsi na to připravena?“ ptá se mě Jirka Sázel, který je v čele Brontosaurů v Himálajích.

O půl osmé ráno mě budí má oblíbená francouzská skupina Deluxe a já rozespale kouknu do diáře, co mě dnes čeká. Opět nic neříkající jména. Převalím se na druhý bok se slovy „ještě chvíli!“

Po návštěvě ladackého záchodu ála díra v zemi následuje tradiční snídaně v podobě placek s marmeládou. Po snídani spěchám k učitelce, která mi pomáhá najít rodiny pro nabrání rozhovorů. Instrukce mám, rodiny mě čekají.

Cestou mávnu na svého tlumočníka, jednadvacetiletý geograf s úsměvem na tváři. Beru foťák, nahrávací zařízení, vodu na cestu a razíme.

Každodenní překvapení

Když jsem doma říkala, že jedu jako prázdninový dobrovolník do Indie, všichni se na mě dívali tak trochu divně. Setkávala jsem se s otázkami a co tam jako budeš dělat? A to si jako platíš všechno sama?

Práce dobrovolníka není o tom, jen ze sebe vydávat energii, ale i něco přijímat. Někdo přijímal zážitky s dětmi při výuce a já přijímala rozhovory s místními. Cílem mého dobrovolnictví byl sběr dat pro výroční report a diplomovou práci.

Poté, co jsem se vydala s tlumočníkem do rodin, následovala chvíle napětí, jak mě rodina přijme a zda bude opravdu někdo doma. Adrenalin vystřídal stav absolutní pohody. Protože vždy se v rodině našel usměvavý člen, který byl ochotný si se mnou povídat.


Růžové brýle stranou

Nemyslete si ale, že všechno bylo jako v pohádce. Ani náhodou. Někdy v místnosti opravdu lítaly mouchy a jindy jsem i v těch velkých nadmořských výškách běžela rychlostí blesku k ladacké díře v zemi.

Jindy mě těžký osud rodiny absolutně dostal do kolen, že jsem sotva zamáčkla slzu dojetí. Onehda se mě jedna respondentka dokonce natolik bála, že byla shrbená při celém rozhovoru a nakonec mi řekla, že je to poprvé co se vidí a mluví s Evropanem.

Hlavně upřímně

Velkou výzvou byly pravdivé výpovědi. Holka z Evropy s místním člověkem může působit i jako kontrola, což jsem si uvědomovala u prahu jednotlivých domů. Úsměv je ale řeč mezinárodní, a to platilo i v Mulbecku.

Jaký je recept na to, získat co nejvíce informací, o kterých se nemluví? Mluvit o absolutních extrémech. Možná bláhové, ale účinné. Místní se vždy otevřeli mnohem více a já se mohla vcítit jak do situace farmářky nebo ženy dopravního inženýra.

Sečteno podtrženo – sbírání příběhů na severu Indie byla škola života. Dříve by mě ani ve snu nenapadlo, že budu skákat radostí, když mi někdo oznámí, že ovládá angličtinu nebo když mi na návštěvě nabídnou obyčejnou vodu.

Pokud hledáte způsob jak netradičně cestovat, poznat místní komunity a zároveň svou cestou chcete na pár měsíců i po návratu žít, zkuste to skrze dobrovolnictví!

Malý tip na závěr – jestli vás představa více jak tuctu dalších dobrovolníků děsí, můžete jet na svou vlastní „one-man show“, s neziskovými organizacemi lze vše domluvit na míru.