Báro, mohla by ses čtenářům krátce představit?
Jsem studentka a člověk, který je v podstatě „všudezdejší“. Pocházím z Berouna, ale střední školu jsem vystudovala v Praze. Teď studuji vysokou školu v Plzni. Nedávno jsem se vrátila z pobytu ve Švýcarsku, kde jsem pracovala jako au-pair. Bůh ví, kam se dostanu pak. (smích) Kdykoliv mám možnost, cestuji. Vychází to i z toho, že studuji jazyky – ráda poznávám jiné země, kulturu. Volné chvíle vyplňuji i fotografováním. A přes léto provádím na zámku, což také tak trochu doplňuje moje studium a zálibu v cestování. Dělám to i kvůli kontaktu s lidmi – naplňuje to moje vnitřní potřeby.
Jak dlouho už se průvodcovstvím zabýváš a jak ses k této práci vůbec dostala?
Asi šest, sedm let. Na internetu jsem našla poptávku na průvodce po Praze. Odpověděla jsem a oni mi obratem odepsali, že budu potřebovat průvodcovský kurz, jehož cena se ale pohybovala v tisících. Nevzdala jsem se – v té době jsem ještě studovala gymnáziu, mimo jiné angličtinu a španělštinu – a napsala jsem na Karlštejn, zda neshání průvodce
Pak jsem jim poslala životopis a zanedlouho mi přišla pozvánka na výběrové řízení. A musím říct, že to bylo celkem brutální. (smích) Test z českého jazyka, historie a psychologie, pohovor v cizím jazyce, čtení textu a překlad. Celé to bylo zakončené motivačním pohovorem v češtině a výstupem na kameru. Po dvou hodinách jsem vylezla a nevěděla, jak se jmenuju . (smích) Ani ne za týden mi volali, že jsem byla přijata.
Výstup na kameru? To zní zajímavě. Jak to probíhalo?
Byla tam připravena expozice – křesla, socha svaté Kateřiny, erb. Zástupce tehdejšího kastelána mi řekl, že si ho mám představit jako třicetičlennou skupinu a povídat. Bez přípravy, něco si prostě vymyslet. Nešlo o faktické znalosti, ale o to, jak člověk dokáže improvizovat a rychle reagovat na situaci.
Kde jsi kromě Karlštejna ještě provázela?
Když jsem odešla z Karlštejna, stal se mým působištěm zámek Žleby.
Daly by se tyto dva objekty porovnat?
Karlštejn je rozhodně místo s obrovskou návštěvností, s tím se Žleby nedají srovnat. Karlštejn je také blíž k Praze, je známější, navštěvuje jej mnoho cizinců. Tohle na Žlebech není – nejsou tam ani pravidelné prohlídky v cizích jazycích. Ale když je zájem, dá se to samozřejmě zařídit.
Dnes vidím i rozdíl v pracovní době. Karlštejn – sedm dní v týdnu, Žleby pouze šest. Kdybych zůstala na Karlštejně, nikdy bych se nedostala k práci jako tady na Žlebech. Tady jsem měla možnost stát se součástí týmu, který zámek v podstatě „rozjel“. Pomáhala jsem ho uvést lidem do podvědomí,a první sezónu s kolegy upravovala expozice.
No a samozřejmě na Karlštejně se asi 70% návštěvníků začíná otázku větou: „Viděl(a) jsem Noc na Karlštejně, je pravda,že…?“(smích) Na Žlebech se to nestává, i když tady se také natáčelo dost pohádek – např. Kouzla králů, Královský slib nebo Nejkrásnější hádanka.
Jak ses tedy dostala z Karlštejna na Žleby?
Když jsem začínala na Karlštejně, zástupce kastelána Tomáš Řehoř, se účastnil výběrového řízení na zámku Žleby – a vyhrál. Když se loučil s Karlštejnem, zeptal se mě, jestli bych se k němu nechtěla připojit. A já šla.
Na co bys budoucí návštěvníky zámku Žleby nalákala?
Žleby jsou architektonicky zajímavé, protože je tam několik slohů – podoba zámku je spojením několika období, což není zas tak běžné. Zámek má také jeden z největších mobiliářů ve středních Čechách, druhou největší sbírku zbraní a brnění v Čechách. Zámek si zachoval podobu, kterou měl, když tam bydleli poslední majitelé. Spousta místností vypadá stejně jako před sto lety.
Na zámku jsou tři okruhy – dva z nich trvají asi hodinu. Třetí je na hodinu a půl. Je v podstatě kombinací těch dvou kratších. Delší okruh je pro návštěvníky, kteří se o historii opravdu zajímají a jsou schopni prohlídku vydržet. Zároveň je vhodný i pro lidi, kteří nemohou jít na kratší okruh, jehož součástí je vstup na úzké schodiště do věže, protože by to nezvládli, ať už psychicky nebo fyzicky.
Od loňského roku jsme zavedli také prohlídkový okruh pro děti do 9 let, který měl ohromný úspěch. Výklad i expozice je samozřejmě přizpůsobená malým návštěvníků. Kromě expozice bych čtenáře pozvala i na různé kulturní akce – celou sezónu probíhají tematické prohlídky nebo noční prohlídky ozvláštněné nějakým příběhem.
Jak často, jako průvodce, používáš cizí jazyk?
Na Karlštejně jsem prováděla jen v angličtině. Na Žlebech to tolik není, jak jsem říkala. Většina průvodců má ale ve smlouvě cizí jazyk – a měli by být schopni to odvykládat. Loni za mnou přijela rodinka ze Švýcarska, kterou jsem provedla zámkem ve francouzštině.
A je nějaký rozdíl mezi českými a zahraničními turisty?
Třeba když přijede Američan, tak si tady z toho sedne na zadek (smích), protože Karlštejn i Žleby jsou starší než USA. Těžko dokážou uvěřit, že nějaký kus dřeva může být ze 14. století. Jsou z toho vždycky nadšení. Ale nadšení nechybí ani ostatním návštěvníkům – a je jedno, z které části světa jsou.
Stala se ti někdy nějaká nepříjemnost?
Vždycky záleží na skupině a lidech, kteří v ní zrovna jsou. Nikdy se mi nestalo nic tak závažného, abych si řekla, že odevzdám klíče na pokladnu a odcházím. Nejvíc mi ale vadí, když ze mě návštěvník před celou skupinou dělá hlupáka. Jednou jsem měla na prohlídce pána, kterému svítil červeně mobil. To mohlo znamenat pouze dvě věci – nahrávání nebo focení. Obojí je ale zakázané. Já jsem na to pána diskrétně upozornila při přechodu do další místnosti, bez vědomí ostatních návštěvníků. Pán si nenechal nic říct, tvrdil mi, že to není pravda a odmítal si telefon vypnout. Pak si toho ale všimli ostatní ze skupiny a zbytek prohlídky ho v podstatě kontrolovali. Měla jsem z toho opravdu špatný pocit – lidé už se nekoncentrovali, dívali se po sobě navzájem, ne po expozici. Pozornost se prostě vytratila a bylo velice těžké navázat.
Existuje nějaká charakteristika opravdu dobrého průvodce? Co je podle tebe nejdůležitější?
Průvodce musí být trpělivý, za každé okolnosti zachovat dekorum, musí být slušný, zdvořilý. Měl by být schopen, v rámci pudu sebezáchovy, oddělit soukromý a pracovní život. Udržet si dobrou náladu a určitý nadhled. Když zabouchnu dveře za turisty, nechám tam i tu práci. Pokud průvodci nejsou zdejší a bydlí na zámku, tak se večer samozřejmě vedou debaty o tom, jakou měli skupinu, jaké měli návštěvníci otázky, baví se nad přeřeky.
Už se ti to někdy stalo, že se tě nějaký návštěvník zeptal na něco, co jsi nevěděla? Pokud ano, jak jsi takovou situaci vyřešila?
Stává se to, protože člověk nemůže vědět všechno. Musíš mít znalost z různých oblastí – kultury, historie, pomáhá i český jazyk a jazykové znalosti obecně. Pokud přijde člověk a vidíš na něm, že se chce bavit a ty nevíš, tak mu můžeš říct „nevím“. To ale moc nedoporučuji. Já se s ním dám do hovoru, řeknu: „nejsem si jistá, ale myslím si, že by to mohlo být…; nejsem odborník, pokud byste na tuto informaci někdy narazil, dejte nám vědět.“
Někteří se snaží průvodce vyloženě nachytat. Na Karlštejně jsou v jedné místnosti dřevěné sloupy a návštěvník se mě zeptal, jak daleko jsou od sebe. Podotýkám, že této otázce předcházelo několik více či méně nesmyslných dotazů. Už jsem to nemohla vydržet a řekla jsem mu, ať si to odkrokuje. Pak už se na nic neptal. (smích)
Myslíš si, že vzhledem k náročnosti je práce průvodce na zámku dobře finančně ohodnocena?
To je docela těžké hodnotit. Například v Německu průvodci nemají stálý plat, vesměs žijí jen z toho, co dostanou od turistů. To v České republice není. Když pracuji celou sezónu, třeba s týdnem volna, jsou to celkem pěkné peníze.
Pokud bychom to ale měli rozpočítávat na hodinovou mzdu při rozdělení na pracovní týden a víkendy, už to tak závratné není. Ale znáš to, korunka ke korunce.(smích)
Jak vlastně probíhá zaškolení nového průvodce? A kdo má na starosti tvoření výkladu?
Na Žlebech je expozice nějak daná, text připravené. Když přijde nový průvodce, dostane text a má určitou dobu, aby si ho nastudoval. Zároveň v téhle době chodí se zkušenějšími průvodci na prohlídky na tzv. náslechy. Vidí tak co jejich kolegové říkají, co vyzdvihují. Nováček vidí ale především tu zkušenost – kam si průvodce stoupne, aby ho návštěvníci dobře viděli, atd. Náslechy fungují ale i naopak. Pokud začínáš, služebně starší průvodce si tě přijde poslechnout také.
A jinak jsou důležité informace o tom, které klíče patří k jakým dveřím, na co si dávat při prohlídce pozor. A že se má průvodce narovnat, usmát, popřát lidem dobrý den a přivítat je na zámku.
Zaujal vás rozhovor s průvodkyní Bárou? Máte zkušenost s průvodcovstvím? Podělte se s námi o vaše zkušenosti na Facebooku!
Foto: archiv Báry Literové; oficiální stránky zámku Žleby
