Jak nestihnout vlak odjíždějící za čtvrt hodiny
Přijdete na nádraží, vlak vám jede za patnáct minut. Špatně. Pokud nemáte lístek koupený předem. Jízdenka se v Itálii nedá zakoupit na palubě, jako to funguje v mnoha evropských zemích a čtvrt hodiny vám na její získání vůbec nemusí stačit! Vaše možnosti jsou – okénko Trenitalia, které možná zahlédnete někde na konci fronty, nebo automaty Fast ticket.
Automaty jsou jistě modernějším a jednodušším způsobem, jak si lístek pořídit, v jejich prospěch mluví i to, že hovoří několika jazyky. V prostoru větších nádražních hal jich uvidíte poměrně dost, ovšem pokud se zcela intuitivně vydáte k těm, u kterých narozdíl od ostatních není ani noha, zjistíte pravděpodobně, že se v nich platí kartou, nikoliv hotovostí. Možná si jako já na vývěsce poblíž přečtete, že automat bere i karty Maestro a MasterCard a pustíte se do výběru lístku. Proklikání všech položek zabere tak minutu dvě, pokud nad některými dotazy zbytečně nepřemýšlíte a zaškrtáte prostě, že chcete jízdenku základní, druhou třídu a věrnostním klientem čehokoli nejste. Následuje pokyn „Vsuňte kartu.“ Maestro i MasterCard jsme vsunovali opravdu všemi možnými způsoby, ale vždy bylo odpovědí „Vsunuto špatně, zkuste to znova.“ Klidně to zkuste taky, ale čas do odjezdu vlaku se vám tím zkrátí minimálně na polovinu.
Na spolupráci s automatem na hotovost si stěžovat nemohu, akorát pár minut si u nich už většinou počkáte, než přijdete na řadu. Některé vás nutí do výběru konkrétního vlaku před koupí, u některých stačí zadat místo odjezdu a místo příjezdu, načež zaplatíte nejnižší možnou cenu za zadanou vzdálenost s tím, že pro ni musíte využít regionální vlaky. Každopádně pokud se držíte cenově přijatelných regionálních spojů a nevyberete si žádný InterCity nebo EuroStar, koupí lístku se nezavazujete k jízdě v žádný konkrétní čas, jízdenku můžete využít kdykoli v následujících 60 dnech. Vyplatí se tedy, zakoupit lístek v předstihu, například už při příjezdu na místo, pokud víte, že budete vlakem odjíždět.
Pokud máte štěstí nebo jste na menším nádraží, dostanete se tváří v tvář prodejci. Tam je klíčové jedno slovo: Regionale (čteno redžonále). Pokud toto slovo nepoužijete, bude vám automaticky nabídnut některý z dvakrát tak drahých expresních vlaků, které však dvakrát tak rychlé opravdu nejsou. Stopadesátikilometrovou trasu za ty peníze urazíte třeba za hodinu a půl místo hodiny a padesát minut. V ceně je i rezervace konkrétního místa, což vás ovšem také zavazuje jet právě jen tím konkrétním vlakem. Další odlišností takového lístku je, že ho nemusíte na cestě k vlaku označit. V jiném případě však… Máte-li lístek, nemáte ještě zdaleka vyhráno.
Jak zaplatit k lístku padesát euro navíc
Před nástupem do vlaku je lístek třeba cvaknout! Nenechte se zmást faktem, že vás na to pravděpodobně prodejce, automat, ani žádná výrazná vývěska neupozorní. Tato informace je napsaná miniaturním písmem na zadní straně některých typů lístků, a to zásadně italsky, jen ve světlejších případech i německy či anglicky. O povinnosti označení lístků se italsky dozvíte i od žlutého cvakacího strojku, který byste měli najít jeden na každém nástupišti, případně může být součástí automatu na kupování lístku. Pokud máte jízdenku menšího formátu, možná vám ji strojek nebude chtít označit; tehdy vězte, že italský nápis na jeho displeji vám doporučuje vsunovat lístek více vlevo.
Až se ozve vytoužené cvaknutí, nezapomeňte zkontrolovat, zda na lístku opravdu zůstal nějaký vtisk a razítko; nebyli byste první ani poslední, kteří by zaplatili pokutu kvůli strojku bez tiskařské barvy, sama jsem tomu byla velmi blízko. Na setkání s kontrolorem byste pak nejspíš nikdy nezapomněli. Jen pohlédne na lístek a řekne si vám o padesát euro s tím, že kdo necvaká, platí, přičemž se odkáže na chytrou knihu ve svých rukou. To vše vám pochopitelně sdělí italsky a bude se cítit div ne pohoršen, že nechápavě koukáte, místo abyste se káli a platili. Budete tak odkázáni na okolo sedící a pokud mezi nimi bude někdo mladý, patrně se ujme role tlumočníka a postaví se za vás. Ovšem argumenty, že jste turista, vlakem v Itálii cestujete poprvé a o povinnosti označit lístek jste nevěděl, a dotaz, proč vás vlastně nikdo při prodeji neinformoval, průvodčího neuchlácholí. Můžete schytat spršku slov, po kterých se váš tlumočník začervená a prohlásí, že to nemůže přeložit, nebo se alespoň dozvíte, že to jsou prostě pravidla, která nelze obejít. Hloupá pravidla, odsouhlasí vám kterýkoli Ital nezaměstnaný korporací Trenitalia.
Jak se dostat do problémů i s označeným lístkem
Lístek je třeba označit před prvním nástupem do vlaku a dle italského upozornění na jeho přední straně je od té doby platný šest hodin. Nejspíš mě nemělo překvapit, když jsem si uvědomila, že mi byla bez jediné námitky u okénka prodána jízdenka na trasu, kterou jsem při čekání na třech přestupech regionálními vlaky za těch šest hodin nemohla zvládnout. Pozitivní bylo, že jsem na své dotazy od průvodčích dostávala překvapivě lidské a rozumné odpovědi ve smyslu: „To neřešte, to bude v pohodě.“ Nemohu si však být jistá, že by to v pohodě bylo, kdyby mé dva poslední vlaky nemířily do okrajových oblastí ve večerních hodinách, tudíž s kontrolorem jsem se v nich už nesetkala.
Máte-li lístek označený, můžete se s oddechnutím usadit ve vašem vlaku. Ještě pořád však nemusíte být ušetření výtek a pokut, zvlášť pokud jste se naprosto instinktivně usadili ve voze, kde bylo místo. Zkontrolujte dveře, jestli na nich náhodou není jednička, která by znamenala, že se jedná o první třídu, do níž lístek pravděpodobně nemáte, pokud jste si o něj vysloveně neřekli u okénka či v automatu a nezaplatili vyšší cenu. Rozhodně se nenechte zmást faktem, že mezi první a druhou třídou je často jediný viditelný rozdíl v barvě sedaček a míře obsazenosti. Nezávisle na sobě mi dva Italové potvrdili: „V italských vlacích opravdová první třída neexistuje, to je jen něco, na co si Trenitalia stále hraje.“
Nepředstavujte si, že vám omyl bude kontrolorem prominut a budete se po jeho upozornění moci v klidu přesunout do své druhé třídy. Bohužel Trenitalia má reguli o ochraně cestujících první třídy, z jejíchž tabulek průvodčí vyčte částku, kterou vás musí potrestat právě na vaší trase a která s klidem přesáhne cenu jízdenky první třídy. Po řádném zaplacení už laskavě můžete zůstat v „prvotřídní“ části vlaku. Případně existuje nižší pokuta, po jejímž zaplacení se musíte posadit do druhé třídy, o této možnosti jsem se však od pana neústupného průvodčího nedozvěděla.
Jak se ztratit na cestě k lístku a vlaku
Hodláte-li na svých cestách po Itálii zavítat i do okrajovějších oblastí (například do hor), kam se jinak než regionálními vlaky ani dostat nedá, nesmíte se nechat vykolejit ani dalšími nevídanými situacemi. Jako když se na nádraží dostanete v ranních či večerních hodinách, případně v čase oběda, což v Itálii znamená mezi polednem a čtvrtou hodinou odpolední, a nádražní hala bude neprodyšně uzavřená. Pokud jste právě vystoupili z vlaku, musíte najít nějakou branku v oplocení, aby vám posloužila jako náhradní úniková cesta z nástupiště. Pokud jste na nádraží právě přišli s úmyslem zakoupit lístek a odjet, nepanikařte – poblíž by měl být CoffeeShop, ve kterém vám jízdenku prodají také. Doufejte také, že následující spoj společnosti Trenitalia nebude ve skutečnosti autobusem vyjíždějícím za pár minut, nikoliv však od nádraží – i takové překvapení vás může potkat.
Větší nádraží uzavřená nenajdete, jestli vám však budou připadat otevřená vůči cestujícím, to je otázka. Každopádně na jejich vzhled nám nezbývá než si zvyknout, protože pražské Hlavní nádraží přestavuje tatáž společnost, co stojí za jednotnými úpravami nádraží italských metropolí. Cíle, aby nádražní prostory připomínaly prostory letiště, se podle mě podařilo dosáhnout, osobně si jen nejsem jistá, jestli to opravdu zvýšilo jejich úhlednost či přehlednost.
Ztraceni se můžete na nádraží nejen cítit, pokud právě bude probíhat stávka vlakových dopravců, což údajně bývá poměrně často, ale měli byste o tom být personálem či médii informováni předem.
Další náměty k zamyšlení či dohledání
Překvapeni můžete být i tehdy, cestujete-li s bicyklem. Vaší povinností je zaplatit za něj pět euro navíc, zatímco povinností dopravce není zajistit, aby ve vašem vlaku bylo na kolo ještě místo. Tento způsob cestování po Itálii jsem zatím netestovala, takže od tohoto tématu radši odběhnu k závěru mého „manuálu“. Tím spíš, že mé trable s Trenitalií dospěly k překvapivě šťastnému vyústění.
Příběhy o nešťastných anglicky mluvících turistech, kteří zaplatili padesát euro za nevědomost o cvaknutí lístku patřily mé kamarádce a jednomu spolucestujícímu ze začátku července. Naproti tomu mně, jakožto italsky hovořící a o cvakání uvědomělé se o tři týdny později podařila věc nevídaná – na jedné z posledních cest jsem si lístek označit prachobyčejně zapomněla. Až pohled mladé kontrolorky mě donutil si bolestnou pravdu uvědomit, zcela zblednout a nezmoci se na sebemenší obranu či obhajobu. Za blbost se holt platí a já se začala smiřovat s tím, že za ni zaplatím majlant. Slečny jsem se jen optala, kdeže jsem to měla cvaknout, přesvědčená, že kdybych ten strojek někde na své cestě k vlaku viděla, přece by mi to docvaklo. K mému velkému překvapení mi to bylo mi vše trpělivě vysvětleno a zakončeno otázkou, zda cestuji v Itálii vlakem poprvé, na což mi z úst bez zaváhání vystřelila kladná odpověď.
Z jejích dalších přívětivých slov jsem pochytila jen to, že příště označení lístku nesmím opomenout, a slovíčko „finta,“ které má v italštině stejný význam jako v češtině. Následovala procedura, kterou jsem díky pokutě z první třídy už dobře znala: vyplňování údajů z jízdenky do žlutého lístečku, fungujícího jako stvrzenka o zaplacení pokuty. Odevzdaně jsem odevzdala svou poslední padesátieurovku, slečna si povzdechla, že nemám menší, zalovila v nadité peněžence a vysázela mi na ruku 45 euro s otázkou „Dobrý?“
Otázka to byla zbytečná, neboť jakékoliv odpovědi jsem v tu chvíli nebyla schopná. Když jsem se později pozorně podívala na snůšku papírů v mé ruce, zjistila jsem, že na žlutém cáru je opravdu uvedená částka pět euro, zatímco na lístku na vlak se nějakým zázrakem ocitl nápis obsahem napodobující razítko strojku.
Dodnes nevím, co si mém o svém štěstí v neštěstí myslet, vždyť kolikrát jsem předtím slyšela, že pravidla jsou daná a neoblomná! A najednou jsem zaplatila o řád míň, než pravidla nakazují. Znamená to snad, že kolos Trenitalia má i zaměstnance, kteří ho neuctívají natolik, aby zapomněli ctít zdravý rozum a lidskost? Nebo příliv turistů platících v prvních týdnech letních prázdnin padesátieurovou sankci a odjíždějících s patřičnou zlostí, donutil vedení společnosti, aby rozhodlo o zmírnění svého přístupu? Ať už byla tato slečna příkladem pokročilé vynalézavosti, díky níž si připsala za každého chybujícího turistu pět euro do vlastní kapsy, nebo příslibem, že se u Trenitalie během července 2009 něco změnilo, říkám: Jen víc takových!
Naplánovat si cestu se společností Trenitalia: Ferrovie dello Stato můžete ZDE
Foto by Šárka Čapková, StudentPoint
